Historie
perspektivy platí, že celé devatenácté století je ve znamení (první vlny) feminismu, nejpozději od jmen jako (již koncem osmnáctého století) Olympe de Gouges, Mary Wollstonecraftová (matka Mary Shelleyové, autorky Frankensteina a ženy Percy Byshe Shelleyho) či Georges Sandová a další. Feministické prvorepublikové angažmá, jakkoli jistě ne samo o sobě neproblematické, přetrvává do jisté míry i po roce 1948, například prostřednictvím jmen Marie Majerové a Marie Pujmanové. Implicitní feminismus
Šedesátá léta byla také, jakkoli často spíše implicitní reflexí, plodná: román (titulem odkazující k typu účesu) Vlažná vlna Aleny Vostré (manželky divadelního režiséra a pedagoga DAMU Jaroslava Vostrého), prózy Zdeny Salivarové (srov. například dlouhou povídku či novelu Pas de trois). Právě vztah mezi feminismem jejího psaní a značně sexistickými a falocentrickými postoji Josefa Škvoreckého, které ztělesňují logiku zraňujících přilnutí, by vyžadoval delší zamyšlení. K feministickému myšlení „československé literatury“ lze připojit i Dominika Tatarku (například pro jeho pozoruhodný román Proutěná křesla, 1963), z filozofie lze připomenout
„vyvlastněný hlas“ (to, co mělo být v šedesátých letech například jména feministickou agendou, „uloupil“ socioložky Libuše Hákové či filozofky státní socialismus a s feminismem Ireny Dubské, odbornice na marbyl konec). Problém spočíval v tom, xismus a Frankfurtskou školu (a také recenzentky českého překladu, respek- že dnes ikonické postavy kulturního hnutí disentu a exilu — jako Arnošt tive výboru z Druhého pohlaví, 1949, Lustig, Václav Havel, Ludvík Vaculík, česky vyšel s Patočkovým doslovem v roce 1966, a druhé manželky Zdeňka Pavel Kohout, Josef Škvorecký, Jan Pelc a další — byly implicitně Mlynáře, emigrovavší po roce 1977 či explicitně (jsouce patrně odrazeny do Rakouska). Situaci filmu a fenodiskursem tehdejší oficiální rovnoménu Ester Krumbachové a Věry stářské rétoriky) postavami patriarChytilové zde ponechávám stranou. chálními, genderově šovinistickými Avšak normalizační sedmdesátá a sexistickými. Zatímco jiné myšlena osmdesátá léta, z genderového kové proudy (jako existencialismus, hlediska pro oficiální literaturu (lze-li fenomenologie, zčásti dokonce to tak říci) plodná, z pohledu dnes i environmentální studia) do myšlení kanonické, tehdy proskribované disentu vstupovaly a rezonovaly tam, literatury disentu, undergroundu myšlení feminismu nikoli. Tento a exilu znamenala pro feminismus z feministického hlediska nešťastný, v jistém smyslu konec (jakkoli se jakkoli dobově srozumitelný postoj — zde vyskytují výjimky, například kdy jeden problém (zde odpor vůči kniha Aleny Wagnerové publikovaná tehdejšímu oficiálnímu režimu) v sedmdesátých letech v německém zakrýval problém jiný (totiž problém exilu či angažmá Mirka Vodrážky genderové rovnosti) — lze považovat v samizdatovém časopise Vokno), a to za zraňující a lze jej v návaznosti z paradoxních důvodů a paradoxním na myšlení Wendy Brownové mechanismem. Konec feminismu a Judith Butlerové označit za zraňu‑ to představovalo nikoli proto, že by jící přilnutí. Na závěr lze snad ještě ženská emancipace byla potírána, podotknout, že pro současnou českou to — navzdory husákovskému společnost a její feministické vědomí návratu k genderovému tradiciopředstavuje Feminine Mystique žhavě nalismu po genderově progresivaktuální čtení. ních „experimentech“ padesátých let — právě naopak, jakkoli k tomu došlo mechanismem, jejž Hana Autor je feminista a literární Havelková příznačně a skvěle nazvala historik a teoretik.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500156
Polský úhel
Jak jsem potkal Čechy Aleksander Kaczorowski
Češi mě začali zajímat dřív, než to přišlo do módy. Vím, že to zní, jako bych se vytahoval, ale v dobách mého mládí bylo v Polsku snazší zahlédnout slona v zoo než potkat Čecha. Nevěděli jsme o nich v podstatě vůbec nic. Stereotypy tvrdily, že jsou zbabělí, protivní a Poláky nemají rádi. No, a měli ten legrační jazyk. Jak se řekne česky holub? Dachovy zasraniec. Stručně řečeno, Čechy si nikdo s ničím zajímavým nespojoval. Člověk to v hlavě musel mít trochu v nepořádku, aby ho tahle země začala zajímat. Když jsem nastoupil na bohemistiku, musel jsem proto svému okolí pořád vysvětlovat, co to je, a objasňovat, že nijak nesouvisí s chemií (k mému štěstí se ovšem ukázalo, že bohemistika lehce souvisí s bohémou). „A co s tím budeš dělat?“ ptaly se starostlivé kamarádky. „K čemu ti ta čeština bude?“ vyptávali se znepokojení kamarádi. „Dá se po takovém oboru vůbec sehnat nějaká práce?“ děsili se rodiče. Kupodivu ano. Na nedostatek práce spojené s Čechy a Českem jsem si nikdy nemohl stěžovat. Byl jsem — a pořád jsem — touhle zemí a lidmi, kteří se od nás Poláků tolik liší, fascinován. Ale doopravdy jsem se do Česka zamiloval, když jsem vzal do ruky romány Bohumila Hrabala. Jak to vysvětlit? Jak to přiblížit někomu, kdo se s jeho knihami nesetkal? Nejde to. Tak si s tím nebudeme lámat hlavu. Stačí, když řeknu,
že Hrabal je víc než můj oblíbený spisovatel. Byl můj učitel života prožívaného tak, jako by každý den měl být zázrak, jako by se denně mělo přihodit něco mimořádného. Takovým objevem nebo — jak se učeně říká — epifanií odhalující skutečnou povahu světa, jeho krásu skrytou před profánníma očima, mohlo být třeba i pivo vypité v dobré společnosti. Pivo, nikoli nějaký, Bože chraň, kufel piwa. V polštině totiž schází slovo, které by dokázalo zachytit posvátnou podstatu tohoto nápoje i rituálu spojeného s jeho konzumací. Z čeho pijí pivo Poláci? Z kuflů, eventuálně sklenic. Mně slovo kufel evokuje výplach trubek a zatuchlý odér komunistické pivní budky. Sklenice zní zase příliš sterilně — ze sklenice můžete pít vodu, čaj nebo mléko. Ale pivo? Pivo je tak mimořádná věc, že se nechtěné společnosti kuchyňských přívlastků přímo brání. Pivař si naštěstí s pojmenováváním nádob, ze kterých ho vypije, hlavu neláme — prostě si objedná pivo, případně dvě piva (Dvě piva, prosím, byla první věta, kterou jsem se v Praze naučil). Když jsem přečetl pár Hrabalových knih, můj největší sen byl vypravit se do Prahy a přesvědčit se, jestli je skutečně tak mimořádná. Připomínají Češi alespoň maličko hrdiny jeho románů? Příležitost se naskytla, když v květnu 1990 československé úřady na celý týden otevřely hranice dokořán pro Poláky, kteří se chtěli zúčastnit historicky první pouti papeže Jana Pavla II. do této země. Já jsem ovšem nevyrazil po stopách papeže, nýbrž svého oblíbeného spisovatele. A tak začala moje známost se skutečnými Čechy. Česko se ukázalo jako poklidná, přátelská země obydlená lidmi, kteří zůstávali v klidu dokonce i v hospodě. Pro mě to bylo něco mimořádného. Z polských hospod jsem byl zvyklý na všudypřítomnou agresi, a tak jsem s údivem pozoroval lidi, kteří seděli spokojeně u piva
a čekali na autobus do Prahy. Nikdo nehulákal, nikdo se nenavážel do cizích lidí, všichni vypadali klidně a uvolněně. Pochopil jsem, že Česko z Hrabalových knih, země prostých lidí, kteří nejsou prosťáčci, kteří se dovedou radovat z drobných potěšení, skutečně existuje. Pochopil jsem také, že to je místo pro mě. To, jak neuvěřitelný dojem na mě udělala Praha, se těžko popisuje. Po čtyřiceti letech komunismu bylo město sice značně zanedbané, mnoho domů potřebovalo generální rekonstrukci, ale neobyčejné panoráma Hradčan, životem tepající Karlův most (zatím ještě bez davu turistů) nebo úzké uličky, které k němu vedly ze Staroměstského náměstí, vypadaly jako z pohádky. Na každém kroku tu čekalo překvapení. Například na veřejných záchodcích říkaly toaletářky každému Dobrý den a Na shledanou, jako by to byla dočista normální věc. I to mě v Praze nadchlo. Rozhodl jsem se spojit svůj život s Českem natrvalo a nikdy jsem toho nelitoval. Každá návštěva byla radost i objevování, pokaždé jsem se dozvěděl něco nového, měl jsem příležitost poznat spoustu výjimečných lidí, umělců, intelektuálů i politiků, s několika jsem se spřátelil. Postupem času jsem objevil i méně příjemnou stranu Česka a občas jsem své negativní emoce vyjádřil i veřejně. Po jednom z takových prohlášení před několika lety, kdy jsem konstatoval, že Čechy nesnáším a strašně mě štvou tím, že volí Babiše a Zemana, jsem se na chvíli stal hrdinou bulváru a několik známých se na mě smrtelně urazilo. Aby bylo jasno: podle mě je Česko fajn. A Češi jsou taky fajn. Někdy mám pocit, že jsou národ, kterým bychom se mohli stát i my, kdybychom se trochu snažili. No jo, kdyby byly v prdeli ryby … Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500156
Hostinec
Hostinec Roman Polách
Člověk často zapomíná na to, že na světě není sám. Jsou tady zvířata a rostliny, jejich neklidnost a jejich nelidská důvěřivost. Údělem poezie je účast na té divokosti, kterou se jiní snaží urovnat, utéct před znejistěním štěkotu psa (v nás) na začátku, uprostřed či na sklonku dne.
Lenka Nehybová
první
války
první se probouzejí ranní živočichové za rozbřesku prochází zahradu po vytyčených trasách nočních lovců pod keřem rituálně překračují zbytky peří a zaříkávají denní běsy
kočky se úlům vyhýbají s posvátnou naléhavostí znají ty legendy o včelích válkách a dávné úmluvě o neútočení (kočičí báby po večerech mrouskají vigilie A medu jísti nebudeš!) přesto občas v zimě přiloží ucho k úlu a ono to vře
fake news
motýli dobrodruzi létají do nejvyšších pater ořešáku hledat vzácné květy s nektarem sladším než med slyšeli o nich na vyprahlých loukách kde se teď všechno připravuje na přežití zimy
biosystém
dům se zahradou počítá i v krajních případech nouze jsou neoddělitelnou součástí vlastního mikrosvěta (kolem nich rotují včely kočky tichošlápci chodí pod obojím) rozmlouvají spolu pohybem vzduchu vířeným živými tvory nebo nášlapnými signály chodidel (zahrada v zimě trpí nedostatkem zpráv a v létě dům)
Ve chvíli, kdy jsem otevřel redakční mail a vyskočilo na mě vytučněné upozornění, že mi po nějaké době poslala Lenka Nehybová opět básně, zaradoval jsem se! Znovu jsem se pročítal mikrosvětem zahradního domu a jeho nejtišších obyvatel, kteří ovšem neklidně vyčkávají — někdy vyhlíží, až půjdeme spát, aby jim patřil prozatímní svět, jindy už vyzvídají, kdy se probudíme, aby mohli zdánlivě v bezpečí odpočívat. Lenko, byť mám vaše verše rád, dvakrát a dost — příště vás předám do péče rubriky nových jmen a budu se, jako vždy, těšit.
98
Ukázka elektronické knihy