Historie
perspektivy platí, že celé devatenácté století je ve znamení (první vlny) feminismu, nejpozději od jmen jako (již koncem osmnáctého století) Olympe de Gouges, Mary Wollstonecraftová (matka Mary Shelleyové, autorky Frankensteina a ženy Percy Byshe Shelleyho) či Georges Sandová a další. Feministické prvorepublikové angažmá, jakkoli jistě ne samo o sobě neproblematické, přetrvává do jisté míry i po roce 1948, například prostřednictvím jmen Marie Majerové a Marie Pujmanové. Implicitní feminismus
Šedesátá léta byla také, jakkoli často spíše implicitní reflexí, plodná: román (titulem odkazující k typu účesu) Vlažná vlna Aleny Vostré (manželky divadelního režiséra a pedagoga DAMU Jaroslava Vostrého), prózy Zdeny Salivarové (srov. například dlouhou povídku či novelu Pas de trois). Právě vztah mezi feminismem jejího psaní a značně sexistickými a falocentrickými postoji Josefa Škvoreckého, které ztělesňují logiku zraňujících přilnutí, by vyžadoval delší zamyšlení. K feministickému myšlení „československé literatury“ lze připojit i Dominika Tatarku (například pro jeho pozoruhodný román Proutěná křesla, 1963), z filozofie lze připomenout
„vyvlastněný hlas“ (to, co mělo být v šedesátých letech například jména feministickou agendou, „uloupil“ socioložky Libuše Hákové či filozofky státní socialismus a s feminismem Ireny Dubské, odbornice na marbyl konec). Problém spočíval v tom, xismus a Frankfurtskou školu (a také recenzentky českého překladu, respek- že dnes ikonické postavy kulturního hnutí disentu a exilu — jako Arnošt tive výboru z Druhého pohlaví, 1949, Lustig, Václav Havel, Ludvík Vaculík, česky vyšel s Patočkovým doslovem v roce 1966, a druhé manželky Zdeňka Pavel Kohout, Josef Škvorecký, Jan Pelc a další — byly implicitně Mlynáře, emigrovavší po roce 1977 či explicitně (jsouce patrně odrazeny do Rakouska). Situaci filmu a fenodiskursem tehdejší oficiální rovnoménu Ester Krumbachové a Věry stářské rétoriky) postavami patriarChytilové zde ponechávám stranou. chálními, genderově šovinistickými Avšak normalizační sedmdesátá a sexistickými. Zatímco jiné myšlena osmdesátá léta, z genderového kové proudy (jako existencialismus, hlediska pro oficiální literaturu (lze-li fenomenologie, zčásti dokonce to tak říci) plodná, z pohledu dnes i environmentální studia) do myšlení kanonické, tehdy proskribované disentu vstupovaly a rezonovaly tam, literatury disentu, undergroundu myšlení feminismu nikoli. Tento a exilu znamenala pro feminismus z feministického hlediska nešťastný, v jistém smyslu konec (jakkoli se jakkoli dobově srozumitelný postoj — zde vyskytují výjimky, například kdy jeden problém (zde odpor vůči kniha Aleny Wagnerové publikovaná tehdejšímu oficiálnímu režimu) v sedmdesátých letech v německém zakrýval problém jiný (totiž problém exilu či angažmá Mirka Vodrážky genderové rovnosti) — lze považovat v samizdatovém časopise Vokno), a to za zraňující a lze jej v návaznosti z paradoxních důvodů a paradoxním na myšlení Wendy Brownové mechanismem. Konec feminismu a Judith Butlerové označit za zraňu‑ to představovalo nikoli proto, že by jící přilnutí. Na závěr lze snad ještě ženská emancipace byla potírána, podotknout, že pro současnou českou to — navzdory husákovskému společnost a její feministické vědomí návratu k genderovému tradiciopředstavuje Feminine Mystique žhavě nalismu po genderově progresivaktuální čtení. ních „experimentech“ padesátých let — právě naopak, jakkoli k tomu došlo mechanismem, jejž Hana Autor je feminista a literární Havelková příznačně a skvěle nazvala historik a teoretik.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500156