* V parčíku jsou lavičky a na lavičkách lidé, ne ten pestrý dav turistů s chlupatými stehny rozhazujících červené plechovky od Coca-Coly jako mořské bóje a mastné papíry od fritovacího oleje, sezóna je ještě moc mladá, ne, jen samí zdejší strejci bačkoráři se žvárem v koutku a taky mladičké studentky s ustaraným čelem, co si právě připíchly na nástěnku v knihkupectví Shakespeare and Co. hned za rohem kartičku, na které nabízejí, že budou každý večer hlídat děti, třeba hodně neposlušné, za pokojík pro služku, třeba bez tekoucí vody. Na lavičkách sedí taky babičky, co krmí holuby. Dělají to celý den, jenom tohle: házejí holubům drobečky. Drobky, zrní, zbytky buchty… Celý den. Ty samé babičky. Anebo jejich dvojčata. Holubů tam jsou mraky, to je jasný... Pořád jen žerou, jsou tuční jak prasata, tahají břicho po zemi, a stejně se perou do krve, aby nenechali kousek kamarádovi. Tu a tam je tu vždycky nějakej starej vůl, celej hrdej, že mu zobou kukuřici z ruky, a dokonce i ze rtů, jo, fakt, přísahám, je to k neuvěření, on stojí vzpřímeně, za chvíli je obsypaný holuby, je to jeho chvilka slávy, holubi ho milujou, je v něm něco, co v ostatních není, ti holubi to vycítí, říká se němé tváře, ale ony nejsou úplně němé, ony komunikují, a on má svoje malé vítězství. Holubí Tarzan. Takoví jsou na všech náměstích na světě. Toho rána jsou tu babičky a taky dědečkové, se svými taškami, bačkorami a žváry, a taky studentky se starostlivým čelem, ale holubi toho rána štěrk na cestičce nezobají. Holubi jsou potupně namačkaní v hustém hejnu na střeše kostelíku. Do parčíku vtrhli s válečným pokřikem Attilovi rackové, do toho jejich holubího parčíku, vyhnali je z jejich pradávného území žebroty a vyhostili je tamhle nahoru, na ten kousek
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500076