Sobota 18. března 1944
Včera večer se v hostinci nečekaně objevil Vincentini, jeden z mých bývalých žáků; přijel domů na dovolenku. Rozpovídal se, že v prvních letech války bojoval v Itálii a v Řecku a teď že je nasazený na východní frontě. Tvrdil, že válka je dávno prohraná, Jupp že už se leda tak zašívá ve svém Vlčím doupěti. „Kdyby Démokritos ještě žil, plakal by,“ zacitoval Horatia. Původně je to vlastně „smál by se“, avšak Vincentinovy formulace vždycky měly své kouzlo, i když byly nesprávné. Nosí teď uniformu wehrmachtu, se stříbrným znakem odstřelovače a sponou za boj zblízka; na čepici má dvě pera z káněte a na klopě kabátu malou zlatou gondolu z Benátek. Rošťácký úsměv, potahuje z doutníku, usadil se mezi mnou a Zeiserem, zeširoka vykládá o svých hrdinských činech, které vykonal na frontě, prsty si projíždí černé vlnité vlasy a důvěrně mě plácá po rameni. Vincentini navštěvoval jednu z mých prvních tříd, byl chytrý a šikovný, ale neskutečně líný; proto také odešel z gymnázia ještě před maturitou, porůznu se protloukal a všichni jsme si říkali, že jenom čeká na válku, aby v cizích zemích zažil dobrodružství. Vykládá dál, že v jedné trattorii v Salernu potkal Alfonse. Velký válečný letec, „hrdina Říše“, huláká tak hlasitě, aby to slyšela i vojenská stráž. Vojáci záhy postávají kolem nás a poslouchají, načež Vincentini začne dávat k dobru stále drastičtější verze svých zážitků; já vím, že jsou to báchorky, a také on si je vědom toho, že já to vím. Mrkne na mě a ještě jednou si přisadí, vzpaží a rázně provolává „Heil Hitler“, vojáci se pokaždé přidají, zatímco Vincentini mi vážně hledí do očí. Závidím mu, přál bych si také železné zdraví 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS299118