16 Miriat si sepnula dlouhé hnědé vlasy a přehodila si brašnu přes rameno. Uplynuly tři měsíce a nehodlala Almě dovolit, aby její dceru držela ve vyhnanství ani o den déle. Trina už na ni čekala u dveří. „Jdu s tebou,“ promluvila, než stihla Miriat něco říct. Natáhla se a povzbudivě jí stiskla paži. „Když jsem ztratila svou dceru, dopřej mi aspoň možnost pomoct té tvé.“ Usmála se, a každého by hned napadlo, že je tu zase ta dobrosrdečná Trina, jen Miriat si všimla, jak je ten úsměv posmutnělý. Trina od chvíle, kdy přišla o dceru, hubla a často se vytratila i na několik dní, protože nestála o lidskou společnost. Dokonce ani Dola, která se k nim teď s radostným úsměvem blížila, už nebyla v jejím domě tak vítaná. Dola se zastavila; po delší chůzi namáhavě oddechovala a držela se za oblé břicho. Miriat netušila, kdo je otcem dítěte, a neodvážila se zeptat, protože to bylo považováno za krajně neslušné. Doly měly obecně dost uvolněný vztah k milostným hrátkám, nijak se neomezovaly a nevšímaly si souvislosti mezi pářením a rodičovstvím. „Máme to ale hezký zimní den!“ prohlásila Dola. „A slibuju, že vás nezdržím příliš dlouho,“ dodala rychle, jako by tušila, že ji Miriat chce poslat pryč. „Já vím, že máte naspěch,“ pokračovala, „stavila jsem se jen na slovíčko. Trina by zatím mohla uvařit třeba čaj…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298913