16 Miriat si sepnula dlouhé hnědé vlasy a přehodila si brašnu přes rameno. Uplynuly tři měsíce a nehodlala Almě dovolit, aby její dceru držela ve vyhnanství ani o den déle. Trina už na ni čekala u dveří. „Jdu s tebou,“ promluvila, než stihla Miriat něco říct. Natáhla se a povzbudivě jí stiskla paži. „Když jsem ztratila svou dceru, dopřej mi aspoň možnost pomoct té tvé.“ Usmála se, a každého by hned napadlo, že je tu zase ta dobrosrdečná Trina, jen Miriat si všimla, jak je ten úsměv posmutnělý. Trina od chvíle, kdy přišla o dceru, hubla a často se vytratila i na několik dní, protože nestála o lidskou společnost. Dokonce ani Dola, která se k nim teď s radostným úsměvem blížila, už nebyla v jejím domě tak vítaná. Dola se zastavila; po delší chůzi namáhavě oddechovala a držela se za oblé břicho. Miriat netušila, kdo je otcem dítěte, a neodvážila se zeptat, protože to bylo považováno za krajně neslušné. Doly měly obecně dost uvolněný vztah k milostným hrátkám, nijak se neomezovaly a nevšímaly si souvislosti mezi pářením a rodičovstvím. „Máme to ale hezký zimní den!“ prohlásila Dola. „A slibuju, že vás nezdržím příliš dlouho,“ dodala rychle, jako by tušila, že ji Miriat chce poslat pryč. „Já vím, že máte naspěch,“ pokračovala, „stavila jsem se jen na slovíčko. Trina by zatím mohla uvařit třeba čaj…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298913
g a b r i e l a
h o u s t o n
•
s t r i g a
„Oheň už vyhasl a voda vystydla,“ odpověděla Trina a zkřížila ruce na prsou. Dola často zapomínala, co je ještě slušné, a Trina se rozhodla bránit. „Hm, to bys měla zase rychle zatopit,“ přimhouřila oči Dola. „Mám to k vám daleko a neposlala bys přece nastávající matku pryč, aniž by se aspoň trochu zahřála…“ Dola se posadila na jednu ze stoliček u dveří a nasadila zářivý úsměv. Trina se omluvně zadívala na Miriat. „Snad to nezabere moc času,“ řekla Miriat. Už se nemohla dočkat, až vyrazí na cestu, a tohle zdržení ji pěkně otrávilo. Obrátila se, že půjde pomoct Trině s vařením, ale Dola pohnula zahnutým prstem směrem k sobě. „Ty ne. Potřebuju s tebou mluvit.“ Miriat se s povzdechem posadila vedle ní. Sníh už místy roztál, ale stále se všem lepil na boty a šaty. Miriat pomyslela na dceru a na to, jak trpěla chladem. Pak se rozmrzele zadívala na Dolu. „Tak o co jde?“ „Jak přímočaré. A to se sem vláčím po ránu s tím těžkým břichem a nateklými kotníky.“ Dola si založila ruce a povystrčila bradu. Vypadala přitom jako rozčilené jablko. „Nezlob se,“ pousmála se Miriat, „ale mám strach o dceru a už nechci ztrácet ani minutu.“ „A proč myslíš, že jsem tady? Kvůli té močůvce, které Trina říká čaj?“ Dola se k ní naklonila a ztišila hlas. „Chci mluvit o Salce. Vtáhneš ji totiž do pasti, a ani o tom nevíš.“ „Do pasti? O čem to proboha mluvíš?“ „Tvoje dcera, opatrovaná dívka bez zkušeností a dohledu dospělých, byla vyslána v zimě do rozpadlé horské chaty. Proč myslíš, že to Alma udělala?“ Dola se zadívala do vesnice. „Řeknu to na rovinu. Tvá dcera tam musela nejednou využít své druhé srdce, aby přežila, a Alma to dobře ví.“ „To by Salka neudělala, není přece tak hloupá.“ „Není, a právě proto udělá cokoli, aby se zachránila…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298913
g a b r i e l a
h o u s t o n
•
s t r i g a
Z Trinina domu zaslechly hlasité klení; Trině spadlo na nohy špatně srovnané nádobí – na pečlivost a pořádek si totiž nikdy příliš nepotrpěla. Dola se znovu naklonila k Miriat a vtiskla jí do dlaně jakýsi sáček. „Alma je většinou dobrá ženská, ale taky trochu pomstychtivá. A pokud jde o jejího syna, nevidí ani neslyší. Dobře víš, co se stane, když striga začne využívat druhé srdce. Její stín ji vždy prozradí, a pak by Salku vyhnali nadobro.“ Miriat se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Pak Dole pohlédla do očí. „A možná by to tak zlé nebylo. Už dlouho mám dojem, že tahle vesnice přestává být bezpečným útočištěm. Možná by si Salka zasloužila něco lepšího.“ Dola rozmrzele našpulila rty. „Ty myslíš, že je to vtip? Kdybys s ní mohla odejít kamkoli, neseděly bychom před touhle chatrčí mezi zapáchající kozami. Kam byste se asi vypravily? Kde byste byly v bezpečí? Ne. Vy musíte zůstat aspoň po tu dobu, než vymyslíte, co dál. A teď tohle…“ Ukázala na sáček. „Proto jsem se dnes ráno vypravila do mrazu. Až se s dcerou opět setkáš, dej jí špetku do pití. Jen špetku jednou denně. Zpomalí to její druhé srdce a znehybní její stín.“ Dola šeptala a Miriat cítila na tváři její teplý dech. „Postarej se, aby se nikdo nedověděl, že využila druhé srdce. Ani Trina ne, pokud to půjde.“ „Trina je dobrá přítelkyně a má Salku ráda,“ odpověděla Miriat a zírala na sáček v dlani. „To jistě, ale taky přišla o dceru, a nebylo by rozumné, kdyby viděla, že Salce prošlo to, zač Maladia s Markusem museli tvrdě zaplatit,“ řekla Dola. „A teď to schovej. Už o tom nebudeme mluvit. Dávej to dceři jen měsíc, ne víc. Druhé srdce zeslábne a scvrkne se, asi jako nohy nemocného, co dlouho leží, ale ona bude zase normální.“ Dola se zadívala na břicho a přejela po něm rukou. „Ano, ne víc než měsíc.“ 100 Ukázka elektronické knihy