KIRA SINCLAIROVÁ
„On si mě chce obléct jako panenku?“ Blakely už vůbec ničemu nerozuměla. Zároveň ji ale překvapilo, jak přesně ji Gray dokázal odhadnout. Opravdu nikdy nebyla ten typ, který by si v dětství zkoušel mámin make-up nebo se snažil klopýtat po domě v jejích lodičkách. Když se ohlédla zpátky, musela přiznat, že pro smích a hry nebylo v jejím dětském životě místo. A štěstí a radosti v něm také příliš nebylo. Samozřejmě to nebylo tak, že by byla vysloveně nešťastná. Spousta dětí na tom byla o hodně hůř, ale… „Myslím, že vám chce pouze dát šanci cítit se ve svých šatech skutečně krásná.“ Blakely na ni překvapeně zamrkala, ale i když se snažila, nedokázala si vzpomenout, jestli si tak vůbec kdy připadala. Do práce se vždy oblékala tak, aby vzbuzovala dojem přísné kompetentnosti. Jako někdo, kdo je připravený nekompromisně vyřešit jakýkoli problém, jakoukoli překážku, která mu přijde do cesty. Když tak vzpomínala, uvědomila si, že nešla ani na maturitní ples a nejspíš nikdy v životě neměla večerní nebo společenské šaty. I když především proto, že nikdy neměla důvod po nějakých toužit. A nebyla si úplně jistá, jestli s tím má začínat právě teď. „Já ale na nějaké načančané růžové šatičky opravdu nejsem.“ „To je dobře,“ zasmála se Desiré. „Protože žádné takové s sebou nemám.“ Začala z obalů na věšáku vytahovat jednotlivé modely, které si pro ni připravila. Jedny dokonale obepínaly její křivky. V druhých si zase připadala jako nahá. Další zářily až příliš zeleně. Ne, usoudila, tohle nebude fungovat. Pohledem se stále vracela k černému overalu, který jí Desiré ukázala jako první. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298853