S A R A
O' L E A R Y
•
C I Z Í
Ž E N A
V
M É M
D O M Ě
Vzpomínám, jak se jím voněla jen při zvláštních příležitostech, a mně se líbila představa taky takhle vonět, když jsem se nastrojila a vyčesala si vlasy do drdolu. Nakonec jsem parfém skoro vůbec nepoužívala, protože jsem z něj kýchala. Seberu odvahu a jdu do ložnice. Otevřu svou bývalou skříň a naskytne se mi pohled na úhlednou řadu Janetiných černých šatů. Parfému už moc nezbývá, je ho ale myslím dost na to, co mám v úmyslu. Janet musí vědět, že tohle je pořád ještě můj dům. Jsem v kuchyni, dívám se z okna a přemýšlím o dětech, které si hrají na dvorku. Lezou na strom. Skoro slyším jejich křik a smích. Poslepu natáhnu ruku a na okenním parapetu nahmatám kovový kroužek. Jeden malý pohyb a už slyším, jak cinkne o nerezový dřez a padá do odpadu. Od Janet bylo neopatrné nechat tu takhle ležet snubní prstýnek. Aleca najdu samotného v pracovně. Ani se na mě nepodívá. Posadím se k jeho stolu a uvažuji, co mám říct. Nesnesu, když se na mě zlobí. „Když jsme dneska byla sama doma, začaly se shora ozývat nějaké zvuky,“ začnu. „Znělo to jako když se na dřevěné podlaze houpe křeslo. Jak se říká těm věcem na spodku houpacího křesla? Kolejnice?“ Leží natažený na lenošce s paží přes obličej, takže mu nevidím do tváře. Má na sobě krásný zelený svetr, který bych mu ráda pochválila, ale teď pro to není ten správný 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298798