S A R A
O' L E A R Y
•
C I Z Í
Ž E N A
V
M É M
D O M Ě
Vzpomínám, jak se jím voněla jen při zvláštních příležitostech, a mně se líbila představa taky takhle vonět, když jsem se nastrojila a vyčesala si vlasy do drdolu. Nakonec jsem parfém skoro vůbec nepoužívala, protože jsem z něj kýchala. Seberu odvahu a jdu do ložnice. Otevřu svou bývalou skříň a naskytne se mi pohled na úhlednou řadu Janetiných černých šatů. Parfému už moc nezbývá, je ho ale myslím dost na to, co mám v úmyslu. Janet musí vědět, že tohle je pořád ještě můj dům. Jsem v kuchyni, dívám se z okna a přemýšlím o dětech, které si hrají na dvorku. Lezou na strom. Skoro slyším jejich křik a smích. Poslepu natáhnu ruku a na okenním parapetu nahmatám kovový kroužek. Jeden malý pohyb a už slyším, jak cinkne o nerezový dřez a padá do odpadu. Od Janet bylo neopatrné nechat tu takhle ležet snubní prstýnek. Aleca najdu samotného v pracovně. Ani se na mě nepodívá. Posadím se k jeho stolu a uvažuji, co mám říct. Nesnesu, když se na mě zlobí. „Když jsme dneska byla sama doma, začaly se shora ozývat nějaké zvuky,“ začnu. „Znělo to jako když se na dřevěné podlaze houpe křeslo. Jak se říká těm věcem na spodku houpacího křesla? Kolejnice?“ Leží natažený na lenošce s paží přes obličej, takže mu nevidím do tváře. Má na sobě krásný zelený svetr, který bych mu ráda pochválila, ale teď pro to není ten správný 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298798
S A R A
O' L E A R Y
•
C I Z Í
Ž E N A
V
M É M
D O M Ě
okamžik. Chtěla bych si k němu přilehnout, přehodit přes něj nohu a chvilku jen tak ležet s hlavou na jeho hrudníku a poslouchat, jak mu srdce zpívá tu starou známou písničku. „Myslím, že se jim říká ližiny,“ odpoví Alec. Mluví potichu a úsečně. „Aha, ližiny,“ pokračuji. „Tak ty jsem slyšela. A říkala jsem si, co když to je duch? Taková hloupost – jsem mrtvá a přitom se bojím duchů. Jenže dřív jsem na duchy nevěřila, a teď na ně věřím. Nenapadá mě, kdo jiný by tu mohl strašit, a nebyla jsem si jistá, jestli se s nimi chci seznamovat. Někdo tady za ty roky určitě musel umřít. Náš dům už tady stojí asi tak… sto let, ne?“ Stále se na mě nedívá. „Bála jsem se,“ zkusím to znovu. „Bála ses? Tak jako chceš, aby se bála Janet? Jak se snažíš ji vyděsit a vyhnat z jejího domu?“ Z jejího domu. Alec se na mě podívá a já bych nejradši zmizela. „Ale to jsou moje věci, můj dům, mé –“ „Věci! Věci! Je to jenom dům, Fay. Je to jenom věc. My se tady bavíme o životech, Fay. O opravdových lidských životech.“ Bezcílně se toulám po domě. Jdu do kuchyně, kde mě přepadne touha něco rozbít, proto raději pokračuji dál. Zastavím se v obývacím pokoji. Je tma, okny ale dovnitř svítí měsíc a já vidím, že můj domeček pro panenky je zpátky na svém místě. Sice natočený špatným směrem, ale je tam. Je to znamení? Ale pro koho? Jednou jsem Alecovi řekla – napůl žertem – že mi nemá kupovat urnu, ale že má můj popel uložit do domečku a ten 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298798
S A R A
O' L E A R Y
•
C I Z Í
Ž E N A
V
M É M
D O M Ě
pohřbít. Zdá se, že mě neuposlechl, protože domeček tu pořád ještě je. Posadím se na stoličku u piana a čekám. Jemně se dotýkám kláves, takže vydávají zvuk, který téměř není slyšet, a když, tak uvažujete, jestli jste se nepřeslechli. Čekám. Sleduji, jak se světlo za oknem mění, až se konečně rozední. Myslím na tu první noc, kdy jsem se objevila na pianě. Jak málo jsem toho tehdy věděla. Janet konečně sejde dolů. Oblékla si jedny ze svých elegantních černých šatů a má dokonale upravené vlasy, ale na tváři je jí vidět, že má za sebou těžkou noc. Když vstoupí do místnosti a všimne si domečku pro panenky, na okamžik zaváhá. Dojde až k němu a položí ruku na střechu, jako by se chtěla přesvědčit, že tam opravdu je. Nezačne křičet, neomdlí, ani neudělá nic z toho, v co jsem doufala, že by mohla udělat, až uvidí můj domeček zpět na svém místě. Jen tak stojí a chvíli se na něj dívá. Odvrátí se a pak se na něj znovu podívá, jako kdyby se jí to jen zdálo. Potom odejde z pokoje. Slyším, jak jde po schodech nahoru a pak se zavřou dveře do ložnice. Její reakce mě nesmírně zklamala. „Samozřejmě, že to udělala ona. Kdo jiný?“ Janet vstane od snídaně, aby podala konvici s kávou. Sleduji, jak se Alec bezradně dívá z okna. Jak se dá na tuhle otázku odpovědět? „Trápí mě, že je tak nešťastná,“ povzdychne si Alec. „Neví, co se sebou. Předvádí se. Ono ji to přejde,“ uklidňuje ho Janet. Než se znovu posadí, dolije mu kávu a políbí ho na čelo. Alec přikývne. Znovu se podívá z okna a já si uvědomím, že tam někde bude můj domeček pro panenky. 100
Ukázka elektronické knihy