98
m a t t h e w
h a r f f y
·
č a s
m e č ů
dek se mu nescvrkává nedostatkem jídla, svaly mu neochabují a nehubne nedostatečnou výživou. Polkl jsem zlost, přikývl jsem a pak už mlčel. Leofstan zachytil můj pohled a chabě se na mě usmál. Zdálo se mi, že jsem zahlédl jistý náznak uspokojení, jaké dával často najevo, když jsem prokázal, že jsem si vzal po- naučení z jeho výkladů. Pobídl jsem koně patami a ujížděl pryč od zbídačelých hladových dětí s žadonivýma očima a propadlými tvářemi. Uhtricův stájník pro mě vybral klisnu s blátivě hnědou srstí. Měla široký hřbet a kráčela pomalu, zato ale byla mírná a poslušná. Stájník mě nepochybně odhadl na člověka nezvyklého sedlu, a je pravda, že my mniši obyčejně putujeme pěšky. Kolem poledního jsem měl vnitřní strany stehen odřené a tuze citlivé. Když jsme sesedli, abychom si odpočinuli a pojedli trochu chleba se sýrem, jimiž nás zásobil správce v Bebbanburgu, sotva jsem mohl chodit. Dobelhal jsem se k Runolfovi, který sjel z muly bez zjevných známek, že by ho jízda na zvířeti nějak obtěžovala. Podlitiny na jeho tváři nabraly zelenožlutou barvu, a tak mě napadlo, jak asi vypadá můj obličej. Sáhl jsem si opatrně na nos a jen usykl. Už to tolik nebolelo, ale rána se ještě zdaleka nezhojila. „Vypadá to pořád stejně,“ utrousil Runolf s úšklebkem. Oplatil jsem mu úsměvem a nabídl mu polovinu svého chleba. „Dali ti včera večer jídlo?“ zeptal jsem se. „Dali,“ přisvědčil a svezl se zády po kmeni buku, dokud neseděl na zemi pohodlně opřený o strom. „Děkuju.“ „Za co?“ zeptal jsem se. „Slyšel jsem, jak jsi venku mluvil se strážnejma. Chvilku nato mi přinesli jídlo. A taky trochu dobrýho piva.“ Podíval jsem se po Leofstanovi, který seděl o kousek dál a žmoulal chlebovou kůrku. Pozvedl obočí, jako by chtěl říct: „Vidíš, říkal jsem ti to.“ Pokrčil jsem rameny a posadil se vedle Seveřana. Chvíli jsme mlčky jedli. Nevěděl jsem, co bych mu řekl. Včera večer
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298791