Glasgowové její matka, staromódní jižanská dáma, která vyrostla v prostředí vyznávajícím teorii, že čím méně toho bude o životě vědět, tím je pravděpodobnější, že s ním bude spokojená. A konečně autorka sama si nejvíc zakládala na románu Neúrodná půda (Barren Ground) z roku 1925, jelikož měla pocit, že v něm úspěšně zpochybnila mužskou a ženskou roli v tradiční „sváděcí zápletce“ (anglickým termínem seduction plot). O povídkách, jež byly v její době povětšinou buď sentimentální, nebo regionální, Glasgowová zprvu neměla, jak vyplývá z rozhovoru, který s ní roku 1918 vedl literární kritik Grant Overtone, valné mínění: „Nedokážu psát povídky. Příšerně mě nudí. Technika románů a povídek se zásadně liší. To nejlepší z povídky je nutno bolestně kondenzovat, aniž by se [v ději] věnovala pozornost evolučním důvodům vedoucím k zachycovaným účinkům. Všechno, co vidím, vidím v podobě románu – jako velké plátno. Chci stopovat příčiny a následky […].“ Záhy však povídky psát začala, a to zejména pro časopisy, z finančních důvodů – rozhodně nebyla chudá, zároveň ale hodně cestovala a po otcově smrti roku 1916 udržovala rodinné sídlo v Richmondu. Navíc jí po skončení první světové války, která hluboce otřásla tím, co do té doby chápala jako základní jistoty a hodnoty, kratší formy očividně vyhovovaly, a roku 1923 vydala sbírku obsahující sedm povídek Stín toho třetího (The Shadowy Third). Dnes víme, že dohromady napsala Glasgowová v průběhu třiceti let třináct povídek, žánrově se rozpínajících od duchařských až po milostné. Zájem o ně přitom oživily až Sebrané povídky Ellen Glasgowové (The Collected Stories of Ellen Glasgow), vydané roku 1963 editorem Richardem K. Meekerem a opatřené detailním úvodem. Povídka Profesionální instinkt (The Professional Instinct) navíc nevyšla až do roku 1962, kdy ji William W. Kelly připravil pro časopis Western Humanities Review. Na základě zkoumání rukopisu (uložen je spolu s ostatní literární pozůstalostí Ellen Glasgowové v Aldermanově knihovně na University of Virginia) Kelly uvádí, že vznikl patrně mezi lety 1916 a 1924 – a přidává i další zajímavosti, z nichž přinejmenším jedna stojí za zmínku. Jak vyplývá z korespondence a záznamů deníkové povahy, Glasgowová na této povídce spolupracovala s dr. Pearcem Baileym, lékařem-neurologem na newyorské Columbia University, který byl nějaký čas její nápadník (a možná i milenec). Veškeré jeho rady však finálně odmítla, neboť Junga i Freuda znala sama dostatečně dobře a byla si jistá i postavami manželky-dominantního tyrana a vědkyně, jež je zároveň ztělesněním všeho, co se chápalo a pohříchu stále chápe jako ženství. Až by se chtělo říci, že spíše než o pronikavý psychologický vhled či uchopení tehdy poměrně častého motivu konfliktu mezi sňatkem a kariérou jí šlo o ironii a v posledku také satiru a parodii (jak by mohl naznačovat pokleslý spisovatelský trik s náhlou a nečekanou smrtí, která vše rázem vyřeší). Ellen Glasgowová se jako zastánkyně evoluce vnímající protofeministická hnutí pokusila zachycovat i tzv. nové ženy, zároveň si však uvědomovala, že 96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298701