VE JMÉNU VĚDY
letí, tedy v době, kdy byla vysokoškolská studia ženám zapovězena. Bateová se proto rozhodla udělat něco opravdu neobvyklého. V roce 1898 oslovila Britské muzeum v Londýně se žádostí o práci a byla přijata jako asistentka kurátora ptačích sbírek. To bylo nejvíc, čeho mohla dosáhnout. Vědecké pozice byly ženám zapovězeny až do roku 1928. Nutno poznamenat, že u kurátora
Trpasličí sloni slečny Bateové
97
doktora Richarda Bowdler Sharpa její přijetí zpočátku velké nadšení nevyvolalo. K mladým ženám všeobecně choval nedůvěru, ale Bateové vynikající znalosti taxonomie ptáků brzy jeho pochybnosti rozptýlily. Převratným rokem v životě Bateové byl rok 1901. V tomto roce objevila při návštěvě Merlinovy jeskyně v Gloucestershiru velké množství drobných hlo-
Ostrovní nanismus a ostrovní gigantismus
V
souvislosti s výzkumy Dorothey Bateové jsem se zmínili o ostrovním nanismu. Pojďme si přiblížit, co se pod tímto termínem skrývá. Ostrovní nanismus je proces, při němž dochází u původně velkých živočichů k jejich postupnému zmenšení. Přídavné jméno ostrovní odkazuje na to, že k tomuto stavu dochází u omezených populací na omezeném prostoru, kterým může být buď ostrov skutečný nebo ostrov pomyslný, tedy nějaké izolované místo, jako například oázy v pouštích izolovaná údolí či jeskyně. Ke zmenšování živočichů dochází z důvodu omezených potravních zdrojů, kdy přežívají hlavně menší jedinci, kteří potřebují méně potravy. My jsem se věnovali hlavně chobotnatcům ze středomořských ostrovů. S nanismem se ještě setkáme u hominidů z indonéských ostrovů v kapitole věnované trpaslíkům. Nanismus byl prokázán i u dinosaurů, ptáků a dalších živočichů. Opakem nanismu je ostrovní gigantismus. Jak už název napovídá, v tomto případě nedochází ke zmenšování živočichů, ale k jejich zvětšování. Zatímco k nanismu dochází hlavně u býložravců, gigantismus postihuje predátory. Ti soupeří o omezené zdroje potravin a ještě víc než na pevnině platí, že vyhrávají a přežívají nejsilnější jedinci. Pokud dojde ke gigantismu u býložravců, je to způsobeno hlavně tím, že na ostrovech nežijí jejich obvyklí predátoři, a tudíž není potřeba se před nimi skrývat. Typickým případem je příbuzný holuba Dronte mauricijský (neboli blboun nejapný), který dorůstal velikosti až jeden metr a váhy deset kilogramů. Jak to s ním dopadlo, když se na ostrov dostal predátor, v tomto případě člověk, je příběh smutný a dobře známý. Pouze díky ostrovnímu nanismu a gigantismu mohlo docházet k situaci tak těžko představitelné, jakou je například obří krysa lovící miniaturního slona.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298483
98
Trpasličí sloni slečny Bateové
davců z poslední doby ledové. Své nálezy ukázala v paleontologickém oddělení muzea a s jejich pomocí připravila článek s názvem Krátký popis kostí z jeskyně v karbonském vápenci údolí Wye, který vyšel v prestižním The Geological Magazine. Tento úspěch ji nasměroval od ptáků k výzkumu fosilních kostí. Ve stejném roce navštívila Kypr, který byl svými fosilními kostmi proslulý. Už italský astronom a kartograf Benedetto Bordone (1460–1531) ve své knize Isolario z roku 1528 popisuje z Kypru celé hory vytvořené z kostí zvířat a lidí. Na něj
VE JMÉNU VĚDY
navázal kyperský historik Leontios Machairas, který v roce 1555 ve své Kronice Kypru popisuje zkamenělé kosti, které připisuje starokatolickým mučedníkům. Vědecky se některým kostem věnoval až Georges Cuvier počátkem 19. století, který z nálezů na Kypru popsal pozůstatky trpasličího hrocha. Bateová objevila na Kypru mnoho do té doby neznámých jeskyní s hojnými kosterními pozůstatky. Podobně se jí dařilo i o tři roky později na Krétě. Při studiu těchto kostí popsala tzv. ostrovní nanismus, který způsobuje, že těla velkých
Luella Agnes Owenová se v knize Cave Regions of the Ozarks and Black Hills věnovala i druhé nejstarší zpřístupněné jeskyni v Missouri jménem Crystal Cave, otevřené pro veřejnost v roce 1893. V Americe byly jeskyně majetkem majitele pozemku a ten je také provozoval. V případě Crystal Cave to byl jistý Alfred Mann, který ovšem správu jeskyní předal v roce 1900 svým třem dcerám poté, co byl při návštěvě jeskyně popálen při výbuchu petrolejové lampy. Po Mannově smrti v roce 1925 se dcery Agnes, Ada a Margaret staly i majitelkami jeskyně. Jeskynní vzduch na ně měl evidentně příznivé účinky, neboť Agnes se dožila 85 let, Ada 92 let a Margaret 88 let.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298483
VE JMÉNU VĚDY
Trpasličí sloni slečny Bateové
druhů živočichů se v prostředí s omezenými potravními zdroji po několika generacích zmenší. Bateová objevila trpasličí slony a hrochy, a naopak velké plchy. V letech 1903–1904 publikovala patnáct prací zabývajících se fosilní ostrovní faunou a získala si vědeckou proslulost. Paradoxně si všechny cesty a výzkumy musela financovat z vlastních zdrojů či grantů, např. od Královské společnosti. V muzeu byla nadále zaměstnána jako preparátorka a byla placena za úpravu fosilií. Pevné místo dostala až v roce 1924, kdy byla jmenována kurátorkou sbírky ptáků a pleistocenních savců. V letech 1904–1909 musela svoji vědeckou kariéru přerušit a starala se o své rodiče. Do práce se pak vrátila se stejným nadšením jako před pauzou. V následujících letech se podílela na výzkumu jeskyní a v nich nalezených kostí na Baleárách, Mallorce, či v Palestině. Většinou cestovala sama a ptala se místních, jestli nevědí o nějakých jeskyních a kostech. Na výkopové práce si najímala místní dělníky, ale kopala s nimi i ona. Ujímala se i rozšiřování úzkých chodeb za pomoci dynamitu. Na své vědecké konto si připsala objevy mnoha trpasličích forem savců, mezi nimiž je méně než metr vysoký druh mamuta, který je dodnes nejmenším objeveným. Unikátní byl také objev malé kozí antilopy z Mallorky. Postupem času se Bateová vypracovala na mezinárodně uznávaného odborníka, který byl vyhledáván ke konzultacím paleontology
99
a archeology z celého světa. Nakonec se dočkala i oficiální vědecké pozice. Když se stala v roce 1948 vedoucí sbírek Přírodovědného muzea v Tringu, bylo jí už sedmdesát let a zbývaly jí pouhé tři roky života. Vědě obětovala i osobní život a nikdy se nevdala. I díky tomu se stala jednou z prvních celosvětově uznávaných vědkyň napříč všemi obory. Luella Agnes Owenová se narodila v roce 1852 do rodiny osvíceného právníka Jamese Alfreda Owena a dcery bohatého obchodníka Agnes Jeanette Owenové. Rodiče dopřáli kvalitné vzdělání nejen malé Luelle, ale i jejím sourozencům, takže její starší sestra Mary Alicia se později proslavila jako folkloristka a mladší sestra Juliette Amelia byla ornitoložkou a botaničkou. Luellu ale od malička fascinovaly mušle, zkameněliny a jeskyně. Přestože se věnovala jeskyním od mládí a minimálně od roku 1873 spolupracovala s některými významnými americkými geology, první články publikovala pod svým jménem až po smrti svého otce v roce 1890. Pak už se její práce začaly objevovat v odborných časopisech Spelunca, Societé de Spelelogie, American Mining Engineer Journal či American Geologist. Luellu Agnes Owenovou proslavily hlavně výzkumy jeskyní v oblasti Ozarks a Black Hills ve státech Missouri a Jižní Dakota. V roce 1898 publikovala jejich výsledek v knize s názvem Cave Regions of the Ozarks and Black Hills, která byla první a na dalších padesát let jedinou
Ukázka elektronické knihy