98
Znečištění a planetární meze
systémy ještě nevychýlí natolik, aby to ohrozilo hladké fungování lidských aktivit. Autoři identifikovali 9 takových mezí, za nejdůležitější, klíčové (core boundaries) považují autoři dvě: změnu biosférické integrity a globální změnu klimatu (Planetary boundaries: Guiding human development on a changing planet, Steffen et al. 2015). Převážná část identifikovaných limitů úzce souvisí se znečištěním. Jednotlivé meze: • Integrita biosféry má dva základní parametry: genetickou diverzitu a roli biodiverzity pro fungování zemského systému. Pro první z nich je navržen indikátor „počet vymřelých druhů na milion druhů za rok“, který je stanoven na 10, přičemž v období holocénu se předpokládá hodnota okolo 1. Pro druhý se uvažuje indikátor „index neporušenosti biodiverzity“, který vychází ze srovnání s předpokládaným stavem před rokem 1750. Autoři připouštějí, že oba indikátory mají jen předběžný charakter (jsou kritizovány, Montoya et al. 2018), vyvíjejí se další. V každém případě je navržená mez v současnosti výrazně překročena a přes veškeré úsilí se nedaří nepříznivé změny alespoň omezit (viz kapitola o ochraně přírody). • Změna klimatu je největší současnou environmentální hrozbou (podrobněji viz kapitola o ochraně klimatu). Zde je planetární mez stanovena jako maximální zvýšení radiačního výkonu atmosféry (radiative forcing) o 1–1,5 Wm-2, což přibližně odpovídá cíli nepřekročit oteplení o 2 oC (proti předindustriálnímu období) stanovenému mezinárodně schválenou Pařížskou dohodou z r. 2015 a odpovídá koncentraci 350–400 ppmCO2 . Hodnota průměrné globální koncentrace byla v dubnu 2019 412 ppm, což svědčí o překročení navrženého limitu. • Poškozování stratosférické ozonové vrstvy se díky úspěšné implementaci Montrealského protokolu (1987) dostalo pod kontrolu a dále se neprohlubuje. Indikátorem je hodnota Dobsonových jednotek (kterými se měří mocnost vrstvy, odpovídá pomyslné vrstvě čistého ozonu o tloušťce 0,01 mm); mez je stanovena na minimálně 275 jednotek v globálním průměru, což je zatím překročeno jen sezonně a regionálně (jarní ozonová díra nad Antarktidou mívá okolo 200 jednotek). • Kyselost mořské vody se za posledních 30 let zvýšila o 30 %, což je způsobeno vyšší koncentrací CO2 v ovzduší; tento plyn se rozpouští v mořské vodě, kde vzniká kyselina uhličitá, uhličitany a hydrouhličitany.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298474