ním nádechem. Také (a především?) se králi povedlo získat na svou stranu elity, a sice příslibem určitého zisku z vybraných daní… Jelikož se Karel V. snažil opečovávat vlastní popularitu, navázal blízký vztah s reformátory zklamanými generálními stavy. Jejich program pak během své vlády zčásti realizoval. Převzal tedy reformu a přisvojil si její aktéry a myslitele, kteří ji dříve prosazovali v rámci shromáždění generálních stavů. Tito politici a intelektuálové obklopovali krále, ale v rozdílných uskupeních. Korunní princ získával na svou stranu od roku 1357 určitý počet upřímných reformátorů vyznávajících myšlenku právního státu, kteří byli znepokojeni povstaleckým rázem generálních stavů. Patřil mezi ně například arcibiskup z Remeše Jan z Craonu, který byl ve shromáždění stavů od roku 1355 hlavou duchovenstva a odsuzoval úřednickou stranu bránící reformě. Dále pak i Jan z Angerantu, zvolený v roce 1355 do funkce dozorce nad výběrem příspěvků. Třebaže se v roce 1357 nacházel na černé listině royalistické strany jako zastánce Karla II. Navarrského, připojil se nakonec ke korunnímu princi. Poskytl mu neochvějnou podporu a za odměnu byl nejprve v roce 1360 jmenován předsedou účetní komory, o rok později biskupem v Chartres a nakonec v roce 1368 biskupem v Beauvais. Mezi princovými příznivci nalezneme biskupa z Nevers Petra Aycelina z Montaigu nebo bratry Jana a Viléma z Dormans, kteří se mezi lety 1358 a 1373 postupně vystřídali v čele kancléřství. Většina z těchto podporovatelů pocházela z právnického prostředí či parlamentu a byla šlechtického stavu. Ve službách Karla V. realizovali zářnou kariéru, díky níž mohli propagovat reformní politiku na úrovni, která odpovídala jejich postavení. Tyto reformní úředníky je třeba odlišovat od myslitelů, jimiž se král rovněž obklopoval a kteří nebyli muži činu. Náležel k nim mimo jiné Nicolas Oresme, který se řadil k největším myslitelům své doby. V kontextu naší práce se zaměříme pouze na jeho politické myšlenky. V druhé kapitole jsme již uvedli, že jeho pojednání o měně inspirovalo v roce 1356 politiku generálních stavů. Oresme měl tedy zprvu v 50. letech myšlenkově blízko k protestnímu hnutí, ale od roku 1357 se s ním začal rozcházet, přičemž nakonec se v roce 1359 přidal na stranu korunního prince. Zůstal pak jeho spojencem jako sekretář, poradce a poté i kaplan. Teoreticky odmítal vzpouru a hlásal užitečnost dědičné monarchie, která pro něj představovala záruku jednoty země. Zároveň ovšem nenáviděl legisty a jejich absolutistické teze, které vedly krále k tyranii. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298472