ním nádechem. Také (a především?) se králi povedlo získat na svou stranu elity, a sice příslibem určitého zisku z vybraných daní… Jelikož se Karel V. snažil opečovávat vlastní popularitu, navázal blízký vztah s reformátory zklamanými generálními stavy. Jejich program pak během své vlády zčásti realizoval. Převzal tedy reformu a přisvojil si její aktéry a myslitele, kteří ji dříve prosazovali v rámci shromáždění generálních stavů. Tito politici a intelektuálové obklopovali krále, ale v rozdílných uskupeních. Korunní princ získával na svou stranu od roku 1357 určitý počet upřímných reformátorů vyznávajících myšlenku právního státu, kteří byli znepokojeni povstaleckým rázem generálních stavů. Patřil mezi ně například arcibiskup z Remeše Jan z Craonu, který byl ve shromáždění stavů od roku 1355 hlavou duchovenstva a odsuzoval úřednickou stranu bránící reformě. Dále pak i Jan z Angerantu, zvolený v roce 1355 do funkce dozorce nad výběrem příspěvků. Třebaže se v roce 1357 nacházel na černé listině royalistické strany jako zastánce Karla II. Navarrského, připojil se nakonec ke korunnímu princi. Poskytl mu neochvějnou podporu a za odměnu byl nejprve v roce 1360 jmenován předsedou účetní komory, o rok později biskupem v Chartres a nakonec v roce 1368 biskupem v Beauvais. Mezi princovými příznivci nalezneme biskupa z Nevers Petra Aycelina z Montaigu nebo bratry Jana a Viléma z Dormans, kteří se mezi lety 1358 a 1373 postupně vystřídali v čele kancléřství. Většina z těchto podporovatelů pocházela z právnického prostředí či parlamentu a byla šlechtického stavu. Ve službách Karla V. realizovali zářnou kariéru, díky níž mohli propagovat reformní politiku na úrovni, která odpovídala jejich postavení. Tyto reformní úředníky je třeba odlišovat od myslitelů, jimiž se král rovněž obklopoval a kteří nebyli muži činu. Náležel k nim mimo jiné Nicolas Oresme, který se řadil k největším myslitelům své doby. V kontextu naší práce se zaměříme pouze na jeho politické myšlenky. V druhé kapitole jsme již uvedli, že jeho pojednání o měně inspirovalo v roce 1356 politiku generálních stavů. Oresme měl tedy zprvu v 50. letech myšlenkově blízko k protestnímu hnutí, ale od roku 1357 se s ním začal rozcházet, přičemž nakonec se v roce 1359 přidal na stranu korunního prince. Zůstal pak jeho spojencem jako sekretář, poradce a poté i kaplan. Teoreticky odmítal vzpouru a hlásal užitečnost dědičné monarchie, která pro něj představovala záruku jednoty země. Zároveň ovšem nenáviděl legisty a jejich absolutistické teze, které vedly krále k tyranii. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298472
Vladař podle něj mohl být napraven, protože „královská moc je větší než moc jakéhokoli jeho poddaného, ale menší než moc poddaných jako celek nebo jejich nejchrabřejší části“. Komunita, která mohla napravit vladaře, nebyla bestiální lidovou pospolitostí, jež reaguje na lichotky a nechá se manipulovat řečníky. Jednalo se spíše o pospolitost rozumu, tj. o politickou společnost a nikoli občanskou společnost jako celek. I další spisy intelektuálů blízkých Karlovi V. zdůrazňovaly stejný požadavek na rovnováhu mezi uplatňováním moci a jejím omezením, jež stanovuje zákon a morálka. Akademik Évrard z Trémaugonu vytvořil v roce 1378 na žádost moudrého krále spis Sen z ovocného sadu (Le Songe du Verger), který v ničem nezpochybňoval otázku královské suverenity. Zároveň ale kladl důraz na reformní myšlenky v otázce financí. Daň požadovaná panovníkem byla v jeho očích legitimní pouze v případě, kdy se využívala ke společnému blahu a kdy s ní země souhlasila. Dále pak muselo být daňové zatížení obyvatelstva spravedlivě rozvrstveno a poddaní nesměli potřebovat pomoc krále více než král pomoc poddaných. Kdo by si s ohledem na bezprostředně předcházející vnitřní konflikty kdy pomyslel, že ústřední dílo zabývající se politickou vědou z pera blízkého králova spolupracovníka může obsahovat podobné formulace! Myšlenka reformy se tedy v druhé polovině 15. století zcela neztratila, byla naopak kultivována, a sice v přímém okolí krále. Karel V. disponoval nejen lidmi, ale rovněž nápady, na jejichž základě bylo možné uskutečnit reformu království. Jaké z reformních myšlenek se nakonec staly skutečností?
Pokus o reformu shora Karel V. se poučil z krize, která otřásla královstvím během panování jeho otce, a přiklonil se k právnímu státu a respektu k veřejnému mínění spíše než ke svévolnému absolutismu. Angličané mu přezdívali „právnický král“, protože se v roce 1369 snažil odůvodnit obnovení vojenského nepřátelství na základě litery zákona. Třebaže sloužila právní věda jako zástěrka pro politické a odvetné cíle, postup i tak představoval zářný příklad panovníkova formalistického jednání. Obnovení právního státu vedlo skrze obrodu soudnictví, kterou v roce 1359 přerušilo pozastavení schůzí parlamentu. Královští soudci od roku 1364 znovu zasedali a panovník se snažil neuchylovat k výjimečným soudům. Pokud mělo dojít k politickému procesu, tento 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298472
zůstával spořádaný a měl veřejný ráz. Když byli v roce 1378 zatčeni dva sluhové Karla II. Navarrského, kteří převáželi kompromitující dopisy odhalující jeho spojenectví s Angličany, jakož i jeho plán otrávit krále, Karel V. nařídil vyšetřování a spořádaný soud. O odsouzení obou služebníků nebylo pochyb. Král však nechal přečíst před velkým shromážděním ve svém paláci jejich doznání získané bez mučení, aby si poddaní nemohli myslet, že sám svévolně jedná jménem státu. Viníci byli slavnostně sťati v Les Halles a francouzská léna navarrského krále, usvědčeného ze zločinu, zabavena bez velkého odporu s výjimkou Cherbourgu, který mezitím Karel II. Navarrský prodal Angličanům. Podobnou metodu se však králi Karlu V. nepovedlo uplatnit v případě Bretaně. Vyšetřování z roku 1378 zahájené proti navarrskému králi odhalilo, že bretaňský vévoda Jan IV. uzavřel dohodu s Angličany. Karel V. ho proto postavil před soud a snažil se ovlivnit ve svůj prospěch veřejné mínění, aby mohl jeho vévodství bez problémů zabavit. Nechal přitlouct na brány všech bretaňských měst vévodovy výmluvné dopisy, jimiž chtěl tento odročit projednávání své záležitosti před parlamentem. Když se král snažil po vévodově odsouzení získat jeho území, narazil na odpor obyvatel, kteří jednomyslně bránili svého vévodu i své svobody. Bretonský partikularismus měl tedy navrch nad reformním cítěním, o něž se opírala královská rétorika, a král musel nakonec ustoupit. Karel V. chtěl postavit představu dokonalého království rovněž na základě uspokojení starého požadavku reformistů, podle něhož měli být královští úředníci do svých pozic voleni. Volba měla zabránit obviňování úředníků z nekompetentnosti, jež se objevovalo v dřívějších dobách, kdy důležité funkce zastávali vladařovi oblíbenci. Vedle toho odpovídala volba úředníků ideálu monarchie kontrolované politickou společností. Parlament byl jediným správním úřadem s volenými členy, kde neměl Karel V. žádný vliv. Rady parlamentu vznikaly totiž kooptací – a to nejprve fakticky (od roku 1345) a poté od roku 1389 i uzákoněním. V letech 1366, 1372 a 1373 byli nicméně tři předsedové parlamentu slavnostně zvoleni z králova podnětu při hlasování během schůze velké rady. Karel V. zavedl tento nový postup rovněž pro jiný důležitý úřad v letech 1372 a 1373, kdy nechal zvolit svého kancléře. Nic se přitom ovšem neměnilo na skutečnosti, že nominace se královi musely zamlouvat. Petr z Orgementu, zvolený coby kancléř Francie v roce 1373, proto patřil k jeho celoživotním následovníkům. V roce 1355 se 100
Ukázka elektronické knihy