Nic neříkám a už ani nic říct nechci. „Bao, mám se Sedrikou promluvit na rovinu? Nevím, jak přesně jí zprávy tlumočila její ošetřující onkoložka a upřímně bych to raději nechala na ní, jestli souhlasíš, já s jejím lékařským postupem souhlasím a ona navíc Sedriku zná, já jsem ji viděla jen párkrát.“ Přitakám a vstanu, ale zatočí se mi hlava a rychle si znovu sednu. Musím si trochu rozvolnit kravatu, nedostává se mi vzduchu. Otřu si čelo. „Bao? Jsi v pořádku?“ ptá se Ping-lin a zkoumavě si mě prohlíží. „Ano, určitě, promiň, to nic není. Jen se mi trochu zatočila hlava. Už půjdu.“ „Bao,“ říká Ping-lin rázně a vstává, rukou mi zatlačí na rameno na znamení, že mám zůstat sedět, „bereš nějaké léky?“ „Jen na srdeční arytmii. Proč?“ „Nic jiného?“ ujišťuje se Ping-lin a otevírá skříňku s léky. „Ne,“ hlesnu. „Na, zapij to!“ Podává mi růžovou pilulku a kelímek s vodou. „Ale musíš si jít hned lehnout. Potřebuješ si odpočinout. Máš tu vůz?“ Přikývnu a zapiju prášek. „Děkuju.“ „Bao,“ pronese ještě Ping-lin váhavě, „víš, vy s Ming-čchuanem se nemáte zrovna v lásce… Hádám, že pro tebe nebylo lehké ho požádat o moji konzultaci.“ Nakloní se ke mně. „Musíš mít Sedriku pořád hodně rád.“ Vstanu a z posledních sil se na ni usměju. Nemá cenu jí vysvětlovat, že Sedrika je především matkou mých dětí. Sotva se vymotávám od jedné zelené šipky značící východ k druhé. Několik jsem jich musel minout, točím se v kruhu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298381