„Tak já musim, hele… po neděli se stavim, dřív to nevidim, sou na mě dost nasraný, nechci je moc dráždit… měj se, Mojmíre.“ „Taky se měj, a kdybys měl třeba ňákou plonkovou deku nebo tak něco, dost by se mi šikla…“ „Podívám se, slibuju, ahoj,“ máv Mojmírovi Beny na pozdrav a roztlačil vozejk zpátky. Ještě jednou naloží a bude pomalu padla. Beny stoupal ulicí k jejich domu. Je před třetí, to ještě matka ani otec nebudou doma, nechtěl se s nima potkat. Ale Víťan už by moh bejt ze školy, uvažoval. Zapíská na něho signál. Tatatá tadá tadá táta tátatátá. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, tak si to domluvili, protože to Víťan žral. Beny si vzpomněl, jak ho na to musel vzít snad pětkrát. No jo, to už je taky doba. Uvažoval by dál, kolik se toho změnilo, ale na druhým chodníku zahlíd Růženu, jak tlačí starýho Loupáčka. Dívala se přímo na něho a tak pronikavě, až mu to bylo nepříjemný. Zavolal přes silnici: „Hoj, Růžo…“ Růžena mu neodpověděla, jen kejvla hlavou. Vypadala jako učitelky z prvního stupně, a kdyby nebylo Loupáčka na vozejku, vůbec by ji nepoznal. Drdol, kabát, co nosívala její matka, lodičky. Beny sjel očima na Loupáčka a stačil zahlídnout, jak se deka hozená přes opěradlo zběsile pohybuje, a vzpomněl si na přivázanou ruku. Ještě zahlíd starcovy oči strnulý hrůzou a nad nima Růženu, jak sklání hlavu a usmívá se, jako kdyby jí zrovna věšeli na krk metál. Beny stál, díval se za nima a byl si jistej, že Růžena cejtí jeho pohled v zádech. Raději se otočil, udělal pár posled100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298368