„Tak já musim, hele… po neděli se stavim, dřív to nevidim, sou na mě dost nasraný, nechci je moc dráždit… měj se, Mojmíre.“ „Taky se měj, a kdybys měl třeba ňákou plonkovou deku nebo tak něco, dost by se mi šikla…“ „Podívám se, slibuju, ahoj,“ máv Mojmírovi Beny na pozdrav a roztlačil vozejk zpátky. Ještě jednou naloží a bude pomalu padla. Beny stoupal ulicí k jejich domu. Je před třetí, to ještě matka ani otec nebudou doma, nechtěl se s nima potkat. Ale Víťan už by moh bejt ze školy, uvažoval. Zapíská na něho signál. Tatatá tadá tadá táta tátatátá. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, tak si to domluvili, protože to Víťan žral. Beny si vzpomněl, jak ho na to musel vzít snad pětkrát. No jo, to už je taky doba. Uvažoval by dál, kolik se toho změnilo, ale na druhým chodníku zahlíd Růženu, jak tlačí starýho Loupáčka. Dívala se přímo na něho a tak pronikavě, až mu to bylo nepříjemný. Zavolal přes silnici: „Hoj, Růžo…“ Růžena mu neodpověděla, jen kejvla hlavou. Vypadala jako učitelky z prvního stupně, a kdyby nebylo Loupáčka na vozejku, vůbec by ji nepoznal. Drdol, kabát, co nosívala její matka, lodičky. Beny sjel očima na Loupáčka a stačil zahlídnout, jak se deka hozená přes opěradlo zběsile pohybuje, a vzpomněl si na přivázanou ruku. Ještě zahlíd starcovy oči strnulý hrůzou a nad nima Růženu, jak sklání hlavu a usmívá se, jako kdyby jí zrovna věšeli na krk metál. Beny stál, díval se za nima a byl si jistej, že Růžena cejtí jeho pohled v zádech. Raději se otočil, udělal pár posled100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298368
ních kroků k jejich domu a zapískal. Nic. Zkusil to ještě jednou a už se chystal k odchodu, když se otevřelo okno. „Nazdar, Beny… Počkej, já ti skočim odemknout…“ ale Beny ho zarazil. „Hele, ne, já nahoru nejdu… přijď dneska za mnou. Potřebuju s tebou domluvit sobotu.“ „Tak jo, se najim a sem tam hned,“ řek Víťan a zmizel v domě. Beny se hrabal v šupleti a vyndaval volný filmy na Heřmanovu svatbu, když oknem uviděl Víťana sbíhat svah ke sběrně. Slyšel, jak se zdraví s Fabrikantem na váze a s Hanym na dvoře, a vyšel ven. „Zdarec, brácha,“ řek Víťanovi. Víťan se zašklebil. „Hoj, Beny, tak kdy pudeme na ty fotky?“ „To s tebou právě potřebuju probrat. Fotky vyvolávat nemůžeme…“ Než stačil doříct větu, Hany hvízd a Víťan nafouk pusu. Řek: „Jójo, sliby chyby… ti už nikdy nebudu věřit, abys věděl…“ „Drž chvíli hubu, Víťane. Místo toho pudeme na svatbu, vole…“ dokončil Beny. „Jóóó? Na svatbu? A proč? A voni nás pozvali?“ Informace o svatbě přitáhla i Fabrikanta, kterej do tý chvíle házel balíky novin z váhy do lisu. Podíval se na Hanyho a hlavou hodil k Benymu. „Jakou svatbu?“ zeptal se. „Co se ptáš mě. Já slyšim to co ty. Ňáký porušený sliby tu lítaj vzduchem, víc nevim… ať ti to poví tady mladej,“ kejv Hany na Benyho, jako by vrátil přihrávku. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298368
„Mistr vod nás. Nejdřív mi dal céres, že fotim a hovno dělám, ale pak si mě vobjednal na svatbu. Ňáká jeho příbuzná se vdává nebo co. Je to v sobotu a je to za prachy,“ dopověděl Beny najednou všem a dodal k Víťanovi: „Tebe zve taky, že se prej nažerem…“ „Jak vo mně ví?“ zamračil se Víťan nedůvěřivě. „Sem mu řek, že tě musim v sobotu hlídat, vole… Tak ať seš před desátou u tramvaje… a teď upaluj a vymysli si něco, aby ti to doma nezašmikli,“ řek mu Beny. „Řeknu, že budu u Jíry…“ „To ti sežerou?“ „Jasan. Jíra nemá telefon…“ řek Víťan a mávnul na rozloučenou. Hany si dal ruce před pusu jako trychtýř a zavolal: „Lež má krátký nohy, když se jí nechopí ekšpert. Hlavně doma netrub, že se budeš s Jírou učit, to by ti nikdo nesežral…“ Víťan se otočil a zahulákal: „Jasan, Hany.“ Potom naposledy zamával a Hany nadzved klobouk. Fabrikant se díval, jak Víťan vybíhá svah zpátky na ulici, a otočil se k Benymu: „Tvůj první kšeft, co? Sem ti řikal, že to přijde v pravej čas… Jo, abych nezapomněl, dostal sem povolení navštívit Julku.“ „Pudeš?“ zeptal se Beny a Hany znovu hvízdnul. „Samo. Pudu. Ale vůbec nevim, co jí mám říct. Ty pudeš na svatbu a já do kriminálu. Eště že se ani jedno netejká nás…“ přemejšlel Fabrikant nahlas a Benymu řeči o kriminále připomněly oči starýho Loupáčka. 102
Ukázka elektronické knihy