novou vlnu zájmu o fyziku makrosvěta. V Oppenheimerových výpočtech pak pokračovali další vědci. Základní scénář, který z Oppenheimerovy práce přetrval dodnes, je následující. Gravitační pole ovlivňuje světelné paprsky. Světelné kužely, vyznačující prostoročasové dráhy záblesků světla, se přiklánějí směrem k povrchu hvězdy. Podobně se ohýbají paprsky přicházející od dalekých hvězd. Musíme je ovšem pozorovat těsně u slunečního disku v okamžiku úplného zatmění; tehdy je efekt nejvýraznější. Když se hvězda smršťuje, síla gravitačního pole u jejího povrchu roste a světelné kužely se ještě víc přiklánějí dovnitř. Pro světlo je stále obtížnější hvězdě uniknout a vzdálenému pozorovateli se jeví slabší a červenější. Nakonec projde hvězda určitým kritickým poloměrem a od tohoto okamžiku je gravitace tak silná, že už světlo z jejího povrchu uniknout nemůže (obr. 6.1). Víme, že podle teorie relativity je nejvyšší možnou rychlostí rychlost světla. Nemůže-li tedy uniknout světlo, nevyvázne nic – všechno je přitaženo zpět. V prostoročasu se vytvořila oblast událostí, z níž nelze uniknout a dospět ke vzdáleným pozorovatelům. Právě tato oblast se nazývá černou dírou. Chceme-li správně pochopit jevy, které bychom viděli při sledování kolabující hvězdy, musíme mít na paměti, že absolutní čas neexistuje. Čas pozorovatele nacházejícího se blízko povrchu hvězdy plyne jinak než čas vzdáleného pozorovatele. Rozdíl je způsoben vlivem jejího gravitačního pole. Předpokládejme, že se neohrožený astronaut rozhodl prozkoumat kolabující hvězdu zblízka. Padá společně s jejím povrchem a přitom v sekundových intervalech vysílá rádiové signály – přesně podle svých hodinek. Signály přijímá družice obíhající v bezpečné výšce nad hvězdou. V jistém okamžiku, řekněme když astronautovy hodinky ukazovaly přesně jedenáct hodin, projde povrch kritickým poloměrem.
—
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298300