Poručili si ještě další čísla, načež jsme zhasínali a rozsvěcovali světla. Nakonec jsem si na dědův pokyn vlezl pod ten rudý koberec, čímž se pod ním jakoby z ničeho nic udělala velká bublina, a to se jim asi líbilo ze všeho nejvíc. „Davájtě, on pojédět s námi. Eto atlíčnyj artist. Ja jevo v Maskvě predstavlju,“ řekl největší plešoun. Musel vážit jako zápasník sumo, a tak jsme mu se Zuzkou začali říkat Sumo. „Trvá na tom, že mě vezme s sebou do Moskvy,“ poznamenal děda a my se Zuzkou jsme skákali pět metrů do stropu, protože letět s dědou bylo mnohem lepší než letět sami. Ti dva zbylí poradci sice chvíli něco mručeli a radili se, děda nám tlumočil, že namítají, že o něm nic nevědí, a prý kdoví co je zač, ale Sumo je přemluvil. Nakonec dědu plácali po zádech všichni tři a nutili ho pít s nimi vodku. „Soudruh Telenko se s námi podle všeho chce pochlubit svým moskevským známým,“ řekl děda rozjařeně o Sumovi, zatímco zaměstnanci letiště vypadali čím dál ustrašeněji. Dohlížeč Saša mezi nimi postával taky a dědu upřeně pozoroval, asi aby ho okamžitě odvedl, kdyby páprdy přestal bavit. Po další půlhodině Sumo koukl na hodinky a něco křikl směrem k Sašovi. Saša se ustrašeně usmál a zabrebentil cosi rusky. Pak se na hodinky začali koukat i zbylí dva poradci a Saša přišel za dědou. Najednou s ním mluvil mnohem přátelštějším tónem. „Bedřichu,“ řekl mu, „technici odlet neustále protahují. Nejspíš to opravdu vypadá na sabotáž. Vaším úkolem teď je bavit naše hosty tak dlouho, jak dlouho bude potřeba. Vaši práci u kufrů za vás vezme někdo jiný, o to se nestarejte.“ /101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298298