tu napáchal. Ale vím, že se toho možná nezbavím, a tak bych na tomhle světě neměl být.“ Vstal a přešel k Derkovi. „Jedu na sever,“ oznámil Čuo-kovi. „A tam zabiju Kehlbranda Reyerika a ukončím tuhle válku.“ „No tak to by bylo šílenství.“ Čuo-ka přispěchal postavit se mu do cesty a černá píseň nebezpečně zamumlala. „Mezi tebou a jím stojí tisíce jeho vyznavačů. Nepochybuju, že jich zabiješ hodně, ale měl bys vědět, že se k němu nikdy nedostaneš ani na dohled, aspoň ne, pokud si to on nebude přát, a i to udělá jen kvůli tomu potěšení, aby ti mohl prodloužit smrt.“ „Nedokážu…“ Vélin se zajíkl a nahrbil se samým úsilím, aby potlačil píseň, která ho nutila srazit psance k zemi. „Nedokážu už v tomhle stavu žít!“ procedil skrz zaťaté zuby, z nichž odlétla sprška slin, a obešel Čuo-ku. „Smrt jedině uvítám.“ „A tví přátelé?“ zeptal se Čuo-ka a ještě jednou mu vstoupil do cesty. „Ten muž, kterého nazýváš bratrem, ta dívka, které říkáš neteř. Ten lovec, a léčitelka. Ti to taky uvítají?“ „Představuju pro ně stejné nebezpečí jako Temný rytíř. Dokud píseň zpívá…“ „A co když nebude?“ Vélin už se ho chystal obejít, ale zastavil se, protože Čuo-kův hlas zazněl upřímně a naléhavě. „Cože?“ „Oni si tam nevšimli vícero věcí než jenom Lon-vových mincí.“ Psanec sáhl do kabátce a vytáhl veliké kožené pouzdro. Když je otevřel, objevila se temná, lepkavá hmota. „Pasta z červenokvětu,“ odtušil Vélin mimoděk v řeči Království. „Směs šťávy z máku a semen nachového lotosu. Nejlepší, jakou Lon-va měl. Byl tím proslavený. Říkal tomu Nefritová liška.“ Čuo-ka vytáhl dřevěnou dýmku s dlouhou troubelí. „Ještě jsem nepoznal člověka, který by po pár dýmkách tohohle dokázal udržet v hlavě jedinou zlou myšlenku, pane.“ ◆ 98 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298138