do osobní historie adepta tenisového grálu i do historie turnaje. „Poznamenejte si ve svém zápisníku 2. červenec 2001. Byl to den, kdy se ve Wimbledonu všechno změnilo,“ komentuje senzaci londýnský deník The Times. Ve čtvrtfinále proti Timu Henmanovi svůj heroický výkon Roger už nezopakuje, ale magický práh je překročen. I ti největší s ním musejí počítat. Dřív, než dojde k cestě na vrchol, musí si Roger projít také hlubokým údolím zklamání, zkušeností tenisového trápení, hráčské osamělosti a marnosti. Zasvěcení do „klubu nesmrtelných“ předchází zkušenost selhání a účast v „klubu poražených“. Dochází k ní na French Open 2003, kdy Roger v prvním kole vypadává z role favorita a prohrává s peruánským outsiderem Luisem Hornou. Nejde o samotnou porážku, ale o to, kdo se v ní skrývá. Je to protivník, kterého Roger nosí v sobě, odvrácená tvář daimona, přepjaté chtění skryté v egu, lačnost po vítězství. To vše na Rogera vyvíjí silný psychický tlak a nakonec jej dovádí k nezvratné porážce. Hráč se cítí proti démonickému nátlaku bezbranný, zcela osamělý a peruánský outsider má usnadněnou práci. S odstupem několika měsíců Roger svou iniciační zkušenost tenisového selhání trefně analyzuje: „Psychicky jsem prostě nebyl dostatečně připravený a podlehl jsem tlaku. Po prohře v prvním setu jsem se už nebyl schopen vrátit do zápasu. Měl jsem dojem, že se nemůže stát, abych se nedostal na vrchol dění. Po prvním setu jsem si pomyslel: jestli překonám tohle, čeká mě dalších šest kol, abych turnaj vyhrál. To mě téměř dorazilo. Takhle jsem dostal pod tlak sám sebe a už jsem nevěděl, jak hrát.“ Zkušenost získaná na antukových dvorcích Rolanda 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298027