do osobní historie adepta tenisového grálu i do historie turnaje. „Poznamenejte si ve svém zápisníku 2. červenec 2001. Byl to den, kdy se ve Wimbledonu všechno změnilo,“ komentuje senzaci londýnský deník The Times. Ve čtvrtfinále proti Timu Henmanovi svůj heroický výkon Roger už nezopakuje, ale magický práh je překročen. I ti největší s ním musejí počítat. Dřív, než dojde k cestě na vrchol, musí si Roger projít také hlubokým údolím zklamání, zkušeností tenisového trápení, hráčské osamělosti a marnosti. Zasvěcení do „klubu nesmrtelných“ předchází zkušenost selhání a účast v „klubu poražených“. Dochází k ní na French Open 2003, kdy Roger v prvním kole vypadává z role favorita a prohrává s peruánským outsiderem Luisem Hornou. Nejde o samotnou porážku, ale o to, kdo se v ní skrývá. Je to protivník, kterého Roger nosí v sobě, odvrácená tvář daimona, přepjaté chtění skryté v egu, lačnost po vítězství. To vše na Rogera vyvíjí silný psychický tlak a nakonec jej dovádí k nezvratné porážce. Hráč se cítí proti démonickému nátlaku bezbranný, zcela osamělý a peruánský outsider má usnadněnou práci. S odstupem několika měsíců Roger svou iniciační zkušenost tenisového selhání trefně analyzuje: „Psychicky jsem prostě nebyl dostatečně připravený a podlehl jsem tlaku. Po prohře v prvním setu jsem se už nebyl schopen vrátit do zápasu. Měl jsem dojem, že se nemůže stát, abych se nedostal na vrchol dění. Po prvním setu jsem si pomyslel: jestli překonám tohle, čeká mě dalších šest kol, abych turnaj vyhrál. To mě téměř dorazilo. Takhle jsem dostal pod tlak sám sebe a už jsem nevěděl, jak hrát.“ Zkušenost získaná na antukových dvorcích Rolanda 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298027
Garrose jako by předjímala skutečnost, že i v budoucnu bude Roger v pařížském tenisovém chrámu bojovat především sám se sebou. Následuje největší zkouška, Wimbledon. Ve čtvrtfinále nastupuje Roger proti španělskému levákovi Felicianu Lópezovi a do cesty se mu postaví téměř nepřekonatelná překážka, jeho vyladěné tělo nečekaně vydává bolestný sten. Už při rozehrávce ucítí bodavou bolest v dolní části zad. Podprahové napětí nastřádané z dlouhé šňůry zápasů se náhle somatizuje, svaly se stáhnou a způsobují blokaci. Tělo není jen dokonalý nástroj, ale za určitých okolností i nesmlouvavý protivník. „Bože můj, co to je? Nemůžu se ani hnout, všechno se ve mně zablokovalo,“ vyjadřuje své pocity Roger. Po prvním gamu přivolává maséra, leží bezmocně na trávě, dívá se do zamračeného nebe a doufá v zázrak. Zápas však pokračuje, hrdina se rozhodne souboj s drakem ukrutné bolesti statečně snášet, i když ho omezuje při bekhendovém úderu a při servisu. Draka nakonec přemůže a bohyně vítězství vyčerpanému Rogerovi požehná. Po dvou hodinách trýznivého souboje s vlastním tělem šťastně vítězí 7:6, 6:4, 6:4. Když hrdina přežije svou vlastní smrt, v Rogerově případě šlo o hrozbu skrečování dalších zápasů a ponižující odstoupení ze slavného turnaje, dochází k mocnému regeneračnímu účinku. V semifinále s favorizovaným Američanem Andy Roddickem a ve finále s mimořádně motivovaným Australanem Markem Philippoussisem působí Roger jako politý živou vodou. Soupeři sice bojují srdnatě, ale ani výkon na hranicích jejich možností na Rogera nestačí. Božská jiskra v něm začíná zářit. Poražený Andy Roddick jen nevěřícně kroutí hlavou: „V zápase se vyskytly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298027
výměny, ve kterých jsem hrál nejlíp, jak umím, a přece jsem tahal za kratší konec. Ještě nikdy mě nikdo neporazil tak přesvědčivě, ačkoli jsem sám hrál výborně.“ Mark Philippoussis předvádí v prvním setu sebevědomý výkon a zasypává svého vyzyvatele tvrdými servisy i voleji. Jenomže v rozhodujícím okamžiku tie-breaku klopýtá, udělá dvojchybu a dostává se pod tlak. Z něj se už není schopen vymanit, Rogerův génius mu jednoduše nedává šanci, navzdory vypjatým okamžikům, které Roger prožívá v závěru zápasu: „Myslel jsem si: šílené, mám to na dosah. O tomhle jsem vždycky snil. […] Podával jsem a věděl jsem, že jestli to v tu chvíli nezvládnu, budu navěky smutný.“ Hrdinský sen se stává skutečností, Roger klesá na kolena, ruce i pohled zdvihá k nebi, k říši boha Apollóna žehnajícího hráči, který zvítězil nad soupeřem i nad sebou samým. Okamžik vítězství provází záplava emocí, triumf a pláč, vteřiny věčnosti. Pak se v chrámu rozhostí zbožné ticho a vévoda z Kentu podle tradice předává slavný Gen tlemen‘s Singles Trophy vítězi, který je pasován na rytíře tenisu a vchází do historie tohoto sportu. Roger vzpomíná: „Okamžik, kdy jsem zvedl trofej do výšky, byl nepředstavitelně kouzelný. Pohár je překrásný, zlatý, ani příliš těžký, ani příliš lehký, tak akorát. Všechno kolem, zeleň, tráva, na mě dýchalo zvláštní atmosférou. Všichni moji milovaní tenisté hráli na tomto kurtu hodně dobře. Wimbledon je mezi grandslamovými turnaji můj zamilovaný. Tolik lidí sní o tom, aby tu vyhrálo. A já jsem přemýšlel: Proč právě já?“ Až k tomuto hvězdnému okamžiku dovedl Rogera jeho daimon, osudové volání, dětská vize a silná touha. Wimbledonským zasvěcením však jeho dobrodružství nekončí, nýbrž právě začíná. 99
Ukázka elektronické knihy