„Nejdřív se v klidu najíme. Nechci to rozebírat při jídle,“ řekla Emma. Po neustálém naléhání kamarádek, aby se jim svěřila se svými starostmi, si Emma povzdechla. Vytáhla z kabelky mobil (porušila jejich nepsané pravidlo, že na společných vinných schůzkách nebudou používat mobily) a položila ho doprostřed stolu, aby na fotku viděly všechny. „Co to má sakra znamenat?“ rozléhal se Sářin hlas po celé Grandiose, když se zadívala pečlivě na fotku v telefonu, kterou jim Emma ukazovala. Sára si nikdy nebrala servítky. Byla bezprostřední. Co na srdci, to na jazyku. A na to, jak je malá vzrůstem, dokázala být pěkně hlučná. Pak byl slyšet i Ditin ohromený nádech a Innino „ty vole!“ „Vážně?!“ zeptala se Zorka řečnicky. Čtyři páry očí plné děsu se stočily od mobilu k ní. Emma mávla rukou. „Všechno vám povím.“ „Emmi,“ spočinula jí Sářina ruka na rameni v soucitném gestu. Emma zakroutila hlavou a utřela si slzu těsně pod pravým okem. Na chviličku odvrátila hlavu. Nesnášela, když ji někdo konejšil, když brečela. Nerada se litovala a nechtěla, aby ji litoval i někdo další. Tohle byl její boj a ona byla odhodlaná ho vyhrát. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po kamarádkách. „Co vám mám říct?“ odmlčela se a dívala se na svoje nohy v černých plátěnkách. Zvedla hlavu a sjela je pohledem. „Je to pořád dokola!“ vydechla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297956