„Sladká voda chutná moc dobře na to, aby fungovala?“ ucedil, co nejuštěpačněji se odvážil. „Sladká voda nestačí. Kdo se narodí ve Slokně, lokne si mořské vody třikrát v životě. Když se narodí, když uzavírá sňatek a když umře,“ pronesla, jako by byl nějaký blbeček z Undstu. Jako by sám nežertoval, že fráze „loknout si vody“ znamená jak oženit se, tak umřít. Hláška byla bezesporu legrační, ale pochyboval, že je dívka dost stará na to, aby vtipu rozuměla, a tak držel jazyk za zuby. „Když chce člověk vědět, co se stane mezi prvním a posledním loknutím, musí se napít ještě jednou. Moře je nositelem osudu, úplně stejně jako krev.“ Kefla obemkla misku rukama a zahleděla se do ní. Jeho krev zbarvila vodu dorůžova, tmavší proužky se u dna kroutily jako kouř. Dívka nic neříkala. Nic nedělala. Rugenovi pomalu docházela trpělivost. „Tak co? Co si mám počít?“ Vzhlédla k němu. Pihy jí ve světle ohně ožily, až se zdálo, že se dívka rozpouští. „Záleží na tom, co toužíš zachránit. Jestli život, nebo duši.“ „Jaký je v tom kurňa rozdíl? K čemu mi bude duše, když přijdu o život?“ Dívka pokrčila rameny. „Jestli to nevíš, potřebuješ víc než moji pomoc. Je to ostatně tvůj život, člověče. Zachránit si ho můžeš způsobem, o kterém už víš, ale zbaběle ses mu vyhýbal.“ Nafraím… Přál si vědět, co by měl říct, jak si znovu získat důvěru věčného, ale Kefla jen dál civěla do načervenalé polévky. „Tři osudová znamení,“ pronesla potichu. „Ďábel. Máš ho v sobě, jsi vlčí slina, nositel toho nejubožejšího semene, a to ona nezmění.“ „Ona?“ „Srdce. Druhým znamením je zlomené srdce. Co jsi zničil, má moc zničit tebe. Jen tohle srdce dokáže zkrotit ono zvíře.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297952
Juva… Rugen by mohl uvést spoustu srdcí, u nichž našel útočiště, ale Juva představovala úkol, který mu svěřil Nafraím a on ho zvoral, to nebude náhoda. Dá to do pořádku. Věčný ho může zachránit. „A třetí znamení?“ Kefla si založila paže na prsou, jako by naznačovala, že skončila. „Ztráta. Smrt. Co může skončit, skončí a ty toho budeš svědkem.“ „Paráda… Co se stalo s věštbami o rozkošných dívkách a dlouhých cestách? To už nefrčí?“ „Hele, slíbila jsem ti pravdu. Tu jsi dostal a to je všechno.“ Rugen vstal. Na okamžik zvažoval, že by peníze zase shrábl. Dívka byla drobné vyžle, mohla by ho leda bodnout ostrým prstenem. Nehodlal ale riskovat, že ho udá kvůli vlčině, a poštve tak na něj Kruhovou gardu. A přese všechno mu dala odpověď, kterou potřeboval. Pokud si chce zachránit život, musí za Nafraímem. Přesně to řekla a to znamená, že má naději. Není odsouzený k smrti. Kefla otevřela dveře a jemu se ulevilo, že ji může opustit, i když si proti své vůli uvědomoval, že se cítí lépe. Došel na konec ulice a vydal se další, kterou považoval za ulici Blažené Runy, nedaleko od Nafraímova domu. Pokud tedy stále bydlí na stejném místě, to byla otázka. Setkávali se jen ve Florianových salonech, hned za rohem. Cestou zkoumal svůj strach. Co je horší: zemřít rukou rudého lovce, nebo vyhledat vardari? Čím víc se blížil k domu věčného, tím méně jednoznačná se odpověď zdála. Přemýšlel, jaká tam bude atmosféra, a došlo mu, že přesně stejně se zachoval i u Aletty. Vyjít s ostatními je tak zpropadeně obtížné. Proč se má stydět nebo žebrat pokaždé, kdykoli od někoho něco potřebuje? Když dostal ten úkol, přesně podle zadání se snažil o té holce z krvezpytecké rodiny zjistit všechno, co se dalo. Až pak jí vzal ty peníze a zmizel… Kvůli tomu ale někdo takový jako Nafraím brblat nebude. Vardari se přece neurážejí, nebo ano?
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297952
Prostě tě zabijou. Přicházel k Tišině, nejstrašidelnější ulici v celém Náklavu. Kypěla blahobytem, o to nešlo, ale vedla těsně podél moře a ze zavěšených domů, jak se jim říkalo, mu běhal mráz po zádech. Na první pohled se jednalo o typické náklavské domy. Starobylá, tmavá kamenná stavení s jedním či dvěma poschodími, ale poměrně rozlehlá, protože větší část jejich půdorysu vyčnívala nad srázem, ukotvená v obrovských trhlinách ve skalní stěně. Díky světlu v oknech se zdálo, jako by domy stékaly přes skalní hranu dolů do moře. Rugen se zastavil před posledním stavením v řadě. Nacházela se u něj velká vzácnost, otevřený dvorek, na němž ze sněhu trčela stará pokroucená borovice. Brána byla zavřená, ale nikoli zamčená. Nad klikou visela litinová plaketa s erbem. Vlk propíchnutý kopím, pod ním rodové jméno Sai. Erb nebyl vymalovaný ani jinak zdobený, působil záměrně nenápadně. Sai… Nafraím Sai? Je to tak? Nevzpomínal si, že by to příjmení kdy slyšel. Přešel dvorek, zdolal pouhé dva schůdky přede dveřmi a zabušil klepadlem. Otevřel mu postarší chlápek, trochu nastrojený, jako by se chystal na nějakou slavnost, ačkoli zároveň vypadal, že v životě na žádné nebyl. „Dobrý večer. Čím pánovi posloužím?“ promluvil a zjevně si nedělal legraci. Rugen se zařehtal. Jednoho krásného dne bude mít taky takového. Snoba, který bude otevírat dveře a ptát se, čím poslouží. Tak daleko se ale nikdy nedostane, pokud se nechopí téhle příležitosti. „Vy jste Nafraímův sluha? Potřebuju s ním mluvit.“ Sluha nadzdvihl úzké obočí. Rugen znejistěl, jestli bylo správné vyslovit jméno věčného. Používali vardari svá skutečná jména, nebo si je prostě změnili, když už byli moc… staří? Otázky se přivalily jako lavina a žádná z nich ho neuklidnila. Musí se vzchopit. Nevěř hysterickým povídačkám.
102
Ukázka elektronické knihy