Projížděl prsty hlínou a nehty si zanášel špínou, zatímco zajícovi rostly drápky. Klubaly se z mezery mezi sametovými bříšky tlapek, ostré a černé. Určené nejen k hrabání v zemi, ale též k boji, a Richard si představoval zajíce na zadních při jarních soubojích, jak seká a poráží svého soka. Do večera kožešinové chmýří broskvového odstínu zhoustlo a vytvořilo bohatou srst barvy suché hlíny. Z čumáku vyrašily vousky. Genitálie se nafoukly jako malé hlízy. Slechy se rozvinuly z pupenů chrupavek ve vysoká, roztřepená ušiska. Hledat pro tohle všechno vysvětlení se mu zdálo nevděčné. Projevovala se zde totiž velká laskavost a on měl pocit, že zpochybňováním této obnovy by mohl ohrozit její naplnění. Vůbec si nepřipadal zmateně. Byl svědkem toho, k čemu došlo, a tak to prostě bylo. Nechtělo se po něm, aby kladl otázky, pouze aby přihlížel a byl bdělý vůči tomu, co mu je předkládáno. Přichází jaro. A s ním vše nové. Druhého dne za svítání — čtyři dny od návštěvy paní Fordeové a Světlušek — zahvízdal za oknem drozd a nečekaná sprška tónů jako by změny v zajícově těle urychlila. Richarda znepokojilo, že je konečně svědkem skutečné rekonstrukce, která až dosud probíhala v utajení, přesto teď nemohl odvrátit zrak. Když se usadil k pozorování, uvnitř jednoho z očí něco zabublalo, a když znovu sáhl po lupě, spatřil malé bílé korálky, jak raší jako plíseň na optickém nervu. Zvětšovaly se, spojovaly a stejně jako se perla utváří kolem kousku písku, tak se objevilo bílé oko. Na okamžik zajíc vypadal slepý, ovšem za chvíli do oka postupně začala pronikat barva a prázdná 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297888