Staré natahovací hodiny tikaly tak hlasitě, že z nich Cameronovi zvonilo v uších. Seděl v dřevěném křesle a zíral do prázdna. Do prázdna možná není úplně správný výraz, protože jeho zrak spočíval na Kurtově knihovně, ale knihy vůbec nevnímal. Jeho mysl se nořila do vzpomínek na zemřelého druha. Jasně jeho nabídku, aby zůstal a převzal misii, odmítl. Nebyl proto Kurtovi ničím zavázán. Ničím, pomyslel si. Ničím? A co svým životem? Kdyby mi Kurt nezachránil život, neexistoval bych, nemohl bych ani odcestovat domů, ani zůstat na misii, nemohl bych nic. Ale Bůh je mi svědkem, že jsem Kurta odmítl! Nemám žádné závazky. Pozvedl zrak a zadíval se na poněkud zažloutlý ciferník hodin a dvě černé ručičky. Čas je neúprosný, každého nese od narození ke smrti, není moci, která by jej uměla zastavit, má stejně velkou sílu jako Bůh, možná je jen součástí Boha, jako všechno kolem, jako my sami… Vedle hodin visel vybledlý portrét pátera Františka, a vedle něj snad ještě vybledlejší podobizna Kurta Schroedera. Co po nich zbylo? Jen ty dvě podobizny? Ne. Zbyla tu po nich misie a hlavně tu po nich zbyli lidé, plní jejich myšlenek. Myšlenky se nedají vzít do ruky, ale byly tu všudypřítomné. Jako by zůstaly i poté, co jejich tvůrci a nositelé odešli. I já jsem jich plný, uvědomil si. Žiju, protože to chtěl Bůh? Nebo žiju, protože to chtěl Kurt? Nebo žiju, protože tomu chtěla náhoda? Nebo žiju, protože tomu chtěl osud? A není to jedno? Možná není žádný osud, žádný Bůh, žádný čas, není nic, jen žijeme podivuhodný sen a není nic než snění… Důležité je, že vnímám, žiju, ale ten život má mít alespoň nějaký smysl! 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297867