smutně. Volali na mě. V hlavě. Říkali mi, že je mám pustit, že mi dají všechno. Nabízeli peníze, majetek, muže, ženy. Všechno.“ „Pustila jsi je?“ Zavrtěla hlavou. „Slibovali špatné věci.“ „Co by ti museli nabídnout, abys je pustila?“ Zaváhala. Ne ani proto, že nevěděla co říct. Roderick si všiml nedůvěřivého pohledu. Nakonec ale zmizel i ten. „Svobodu,“ řekla prostě. To by od ní nečekal, ale vlastně to dávalo dokonalý smysl. „Chybí ti staré pořádky, be… zvíře?“ „Pro mě se nic nezměnilo. Nikdy jsem nebyla volná, kněží.“ „Je to kněz. Jednotné číslo.“ „Pšt!“ Jaina vyskočila na nohy a zavětřila. „Měli bychom jít.“ *** Cesta do hlavního města měla trvat čtyři dny. Většinu dne se prodírali lesem. Jaina byla stále napjatější, každou chvíli větřila a mizela ve větvích přesvědčená, že je někdo pronásleduje. Nikdy nikoho nenašla a Roderick měl jejího vyvádění dost. Když se pozdě odpoledne dostali z lesa na cestu a na dohled se jim objevila vesnice, Roderick si úlevně oddechl. Konečně se normálně vyspí, nají a zorientuje se.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297746