smutně. Volali na mě. V hlavě. Říkali mi, že je mám pustit, že mi dají všechno. Nabízeli peníze, majetek, muže, ženy. Všechno.“ „Pustila jsi je?“ Zavrtěla hlavou. „Slibovali špatné věci.“ „Co by ti museli nabídnout, abys je pustila?“ Zaváhala. Ne ani proto, že nevěděla co říct. Roderick si všiml nedůvěřivého pohledu. Nakonec ale zmizel i ten. „Svobodu,“ řekla prostě. To by od ní nečekal, ale vlastně to dávalo dokonalý smysl. „Chybí ti staré pořádky, be… zvíře?“ „Pro mě se nic nezměnilo. Nikdy jsem nebyla volná, kněží.“ „Je to kněz. Jednotné číslo.“ „Pšt!“ Jaina vyskočila na nohy a zavětřila. „Měli bychom jít.“ *** Cesta do hlavního města měla trvat čtyři dny. Většinu dne se prodírali lesem. Jaina byla stále napjatější, každou chvíli větřila a mizela ve větvích přesvědčená, že je někdo pronásleduje. Nikdy nikoho nenašla a Roderick měl jejího vyvádění dost. Když se pozdě odpoledne dostali z lesa na cestu a na dohled se jim objevila vesnice, Roderick si úlevně oddechl. Konečně se normálně vyspí, nají a zorientuje se.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297746
Jenže zůstat přes noc pod střechou se stalo obtížnějším, než muselo. Jaina seděla na větvi metr nad ním a vrčela. „Jestli máme chodit mezi lidmi, musíš si ho vzít,“ trval na svém. „Ne!“ Donutil Jainu se proměnit, a dokonce se mu povedlo přesvědčit ji, aby se oblékla do šatů, které musel jít koupit. Když ale vytáhl zelený obojek, jeho snaha ztroskotala a zase měl šupinatou dračici schovávající se ve větvích a křičící hromadu nadávek. „Radši umřu!“ „To se klidně může stát.“ Bestie bez obojku nesměly vcházet do obydlených oblastí. Zelený obojek znamenal, že zvíře není registrované, ale je něčím majetkem a na registraci je připravené. Když majitel oběhl kolečko papírování a schvalování, dostal jeho majetek červený obojek a už se nemusel o nic starat. Každá bestie bez značení byla považována za nebezpečnou a zabíjena na místě. Jaina si o tom myslela své. „Nejsem otrok!“ „Nevyhneš se tomu, tak přestaň vyvádět.“ „Vem ten obojek a nacpi si ho do krku!“ Roderick jí měl tak akorát plné zuby. „Jasně jsme se dohodli, že mě budeš poslouchat.“ „Ne!“ Budiž, když to nešlo po dobrém… „Tak dobře, zůstaneme v lese. To znamená, že nepůjdeme mezi lidi a já nebudu moct poslat zprávu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297746
do hlavního města. A protože máme zpoždění, tak si moji lidi budou myslet, že jsem mrtvý a zahájí hon na tvého bratra.“ Kdyby pohled vraždil, z Rodericka by zůstal jen mastný flek. „A sám do vesnice nepůjdu. Kdo ví, co bys tu vyváděla.“ Jaina spíš spadla, než seskočila dolů a vytrhla mu obojek z ruky. „Povečeřím tvoje játra,“ zavrčela. Vesnice byla docela velká, vlastně malé městečko s kostelem, vížkou, místem pro trh a zvířetníkem. Roderickovi přišla povědomá, ale projel za svůj život už tolika podobnými místy, že mu splývala. Cítil se tu lépe než obklopený stromy. To samé se nedalo říct o Jaině, která si pořád potahovala obojek a frkala. „Smrad,“ vysvětlila, když se na ni otráveně podíval. Z kostela poslal rychlého posla se zprávou. Jaina se mu celou dobu dívala přes rameno a poslouchala, co přesně říká. „Vyřiď Radě, že se nepodařilo povstalce potlačit a Daniel zemřel. Já se vrátím během pár dní a žádám o slyšení.“ Posel odběhl. Roderick se otočil a cuknul sebou, protože měl Jainu přilepenou skoro na sobě. Mračila se na něj. „Jak to má pomoct Macovi?“ sykla. Udělal krok vzad. „Ví, že jsem naživu, takže nic neudělají. Pojďme najít nocleh.“ Ubytování našli v místním hostinci. Roderick podplatil majitele, aby nemusel Jainu zavírat ve zvířetníku. Tak seděla na zemi v rohu místnosti a krmila se polévkou. Celou dobu se na něj mračila, ale zvířata nemají u stolu co dělat.
100 Ukázka elektronické knihy