Co je ale podstatné: Profesor Nejedlý a věštky podobají se sobě v tom, že ne mluví za sebe, nýbrž za cosi nadosobního, za jakousi vyšší bytost. Věštkám kladl na jazyk věty delftský bůh; profesor Nejedlý předpokládá, že jeho ruku vede sám lid… Ať co koli napíše profesor Nejedlý, ukáže se, že ne Nejedlý, ale lid si to přeje. Profesor Nejedlý je tak dobře informován o vůli lidu, že to vypadá, jako by mu doma v demokratické sean ci duch dával najevo jeho zámysly, klepaje stolečkem, jako spiritistům klepají stolkem duchové zemřelých. Anonymní a indiferentní, tudíž i neuchopitelný lid se náhle stává hřejivou entitou: „Naším“ lidem. „Naším“ voličem. Představu o lidu profesor Nejedlý čerpá „ze Smetanových oper“, kde „lid ve vzácné jednotě postaví se do polokruhu a zpívá“. Čtenáři na tomto místě může sepnout, jak úzká vazba se táhne mezi Nejedlým v roce 1924, zatím jen profesorem, a Nejedlým, ministrem školství a osvěty po roce 1945 (hlavně pak po roce 1948); v době, kdy všechen „náš“ lid obojího pohlaví oděn do lidových krojů jásal, tancoval, zpíval, halekal a bujaře vytleskával rytmus na všech možných i nemožných podiích lidových slavností pořádaných soudruhy tajemníky, sedících zpravidla v první řadě hledišť a pochvalujících si, jak krásně je vidět pod sukně krojovaným tanečnicím, any křepce vyhazují nohy či podupávají kolem rytmicky poskakujících mladíků s valaškou. Jenže jaké bude zklamání, zjistíme‑li, že „politický lid podobá se velmi málo lidu opernímu“ a že „v politice lid nezpívá v jednom sboru“. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297744