museli trávit čas – nebo spíš abych ho s nimi nemusel trávit já. Byl jsem pitomec, ke všemu slepý. A ona se nevzdávala. Sophie byla bojovnice. Byla ten typ člověka, který brání nejdřív ostatní a pak teprve sebe. Jistěže někdy trpěla výkyvy nálady. Uvažuju, za kolik jejich depresí mohla chemie a za kolik já. Byli jsme jako loď potápějící se k oceánskému dnu. Polovinu času jsem spal na pohovce. Nikdy jsme nepoužili slovo rozvod, ale přesně k němu to směřovalo. Zůstával jsem v práci dlouho do večera. Chodil jsem se bavit s kamarády a ona dělala totéž. Vzpomínám si, jak jsem chodíval domů, do prázdného prostoru, kterému chybělo jakékoliv rodinné teplo, jako v hotelu. A pak se všechno změnilo. Přišel jsem z práce domů a tam voněly Sophiiny proslulé lasagne. Byly proslulé, protože jsem se jimi neustále vychloubal, pokaždé když přišla řeč na nejoblíbenější jídlo. Sophie je pryč a já se vracím ve vzpomínkách k večeru, kdy nastal nový začátek. Smáli jsme se naší situaci. „Já nechci spolubydlícího,“ vyhrkla. „Já taky ne,“ souhlasil jsem. „Unavuje mě, jak se cítím sama, i když jsem ve stejném pokoji s tebou, Adame.“ To už plakala a já jsem ji pevně objímal. „Jak se nám to stalo?“ „To já,“ hlesla. „Je to moje chyba. Dovolila jsem, aby se mi nakupily různé povinnosti, a když nás zavalily, prostě jsem vypnula.“ „Ani já nejsem bez viny,“ přiznal jsem. „Dopustil jsem, aby se věci v práci i doma vymkly kontrole. Zapomněl jsem, co je důležité.“ Po večeři jsme se pomilovali a já Sophii celou noc objímal. Znovu jsme našli jeden druhého. Myslel jsem si, že naše druhá šance vyjde hned napoprvé. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297572
O měsíc později mě Sophie ráno probudila. Stála vedle postele a v ruce držela těhotenský test. Vypadala o moc šťastněji, než jak jsem ji za dlouhou dobu viděl. „Budeme mít dítě.“ „Hm?“ Sedl jsem si a nasadil si brýle. „Budeš otec, Adame.“ Když teď sedím v pronajaté chatě, mám chuť bušit pěstí do stolu, ale ovládnu se. Nejdůležitější dny mého života jsou teď jako zarážky na knihy: Aubreyino narození a Sophiina smrt. Zbytek vyplňovala naděje, láska a příslib, že ať jsem se dopustil jakýchkoliv chyb, jsou napořád pryč. Stejně jako Sophie. Odložím sluneční brýle a dívám se přes zvlněnou okenní tabulku. Teresa Dibleyová stojí na trávníku před chatou. Dochází mi, že na mě čeká. Vyjdu ven a zamířím k ní jako k příteli. Možná je to jejím účesem, ale připomíná mi matku. Zármutek mě pohání jejím směrem. „Je mrtvá,“ zavolám. „Sophie je mrtvá.“ Natáhne ke mně ruce a já se jí chytám. „Je mi to moc líto. Viděla jsem to ve zprávách. Clark mi to ukázal na mobilu. Je mi to líto.“ Z úst mi vychází poděkování, ale vlastně je ani neslyším. Teresa má vlhké oči. „Můžu vám nějak pomoct?“ Ani tu ženu neznám, a přesto mi nabízí pomoc. Napadá mě, jestli jsou i ostatní lidé takoví. Nebo je ona výjimka? A co já? Odvrátil bych se na druhou stranu, nebo bych nabídl pomoc? „Ne,“ zavrtím hlavou. „Jedu domů. Musím vidět svou dceru.“ Přikývne. „Víte jistě, že zvládnete řídit? Jste plný té největší bolesti ze všech a po poslední noci nevím, jestli byste měl někam jezdit.“ Nejsem si jistý, jak to myslí. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297572
„Byl jste vzhůru dlouho do noci, viděla jsem, jak svítíte.“ Krátce přikývnu. „Ano, nemohl jsem spát. Seděl jsem v sauně. Dost jsem toho vypil a snažil se dívat na všechno pozitivně. Ačkoliv po tom, co jsem viděl, jsem pochyboval, že by to mohlo mít jiné vyústění než to dnešní.“ Nespouští ze mě uslzené oči. „Můžu vám pomoct s balením?“ Nechci pomoc. Chci jenom nějak pochopit, co se stalo včera a jak mám pro všechno na světě zvládnout to, co bude následovat. „Ne, zvládnu to. Je to jenom pár tašek. Využila byste jídlo z naší lednice?“ „Co kdybych dala vaši chatu do pořádku? Však víte, umyla bych nádobí a uklidila všechno podle pokynů majitele…“ Přijímám její nabídku. Chci odtud vypadnout.
100 Ukázka elektronické knihy