ulicemi, které působí prázdněji než za jiných nocí, pomalu, protože v chůzi se cítím jako doma, v té pomíjivosti. Balíček najdu až druhý den ráno. Je to kresba sýkorky na hnědém papíře. Ptáček se na mě dívá tak jako Thomas. Pověsím si ho nad stojan na noty, vedle okna.
* „Tady bydlím.“ Thomas vzletně otevře červené dveře hausbótu, sehne se a jako první vejde dovnitř. „Dáš si čaj?“ Vepředu v podpalubí je malá kuchyňka. Na lince stojí velký obraz — rudé slunce, voda, odraz, barvy. „Krása.“ „Tohle? Ještě to není hotové. Barvy se vyvedly, ale kompozice je neuspořádaná.“ Hledá něco ve skříňkách, pak se otočí, jako by si to rozmyslel, a vezme mě za ruku. Hausbót nadnese vlna. „To je dobře, že jsi tady.“ V následujících týdnech prostřednictvím pohybu obytné lodi poznávám řeku. Seznámím se s labutěmi, které žijí se čtyřmi velkými mláďaty o kousek dál a pravidelně proplouvají kolem kulatého okna nad postelí, postelí, která leží pod hladinou. Seznamuji se se světlem, kterým se voda třpytí, a s mlhou, která rozmazává vlny v dálce. S vodou, kterou po ránu vlhnou prostěradla, kroutí se dřevěné poličky. Seznámím se i se sýkorami, které na jaře hnízdí nad zárubní, se šploucháním vody, se signály z tlumeného světa. Beru si s sebou housle a hraji pro něj; když ležíme v posteli, předčítám mu své poznámky o ptácích. Na nábřeží rostou vysoké stromy, mezi nimi keře, a když se probudím brzy ráno, často si jdu sednout na palubu a poslouchám, dívám se. Není tu takový hluk jako ve městě, slyším vlastní myšlenky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297493