Podívala jsem se na hodiny. Bylo po desáté. To se Chikondimu nepodobalo. „Zajdeme pro něj?“ Ať už chtěl Jack říct cokoli, po spuštění videa už to nedořekl. Objevilo se logo KOH a zaměstnanec KOH v kanceláři KOH… ale něco bylo jinak. „Zdravím, Lawki 6,“ pravil muž na obrazovce. Odkašlal si. Zdálo se, že se před kamerou cítí nesvůj. „Doufám, že se vám daří dobře.“ Pohled upíral do strany, četl z nápovědy. „Můžeš to zesílit?“ poprosila Elena. Zkontrolovala jsem hlasitost. „Už je to úplně na maximum,“ řekla jsem. „Sotva ho slyším,“ poznamenala Elena. Souhlasila jsem, kvalita zvuku byla přinejlepším průměrná. Poslouchala jsem mužův projev, a ačkoli jsem neměla žádný důkaz, vsadila bych se, že nebyl členem komunikačního týmu. Působil jako záskok, někdo, kdo po dlouhém tichu na schůzce prohlásil: Tak já to teda udělám. Začala jsem si všímat i dalších drobných nesrovnalostí: vyšisovaná látka vlajky KOH, lehce oprýskaná barva na zdech, silná bunda, co měl muž na sobě uvnitř budovy. Něco nebylo v pořádku. Ať už to bylo cokoli, samotné zprávy to vůbec neobjasnily. Vyslechli jsme si překotné hlášení o konfliktech bez kontextu, politických vůdcích, jejichž jména jsme neznali, o všech těch všepohlcujících dramatech, na která se pravděpodobně během jedné generace zapomene. Podívali jste se někdy na titulky na cizí zpravodajské stránce a cítili se úplně mimo? Tak tohle bylo stejné, ale v měřítku celé planety. Vůbec jsme netušili, která bije. „Dávejte na sebe pozor,“ pronesl nakonec muž a nejistě zamával. „Ozveme se za měsíc.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297492