98
3. Na cestě k homileticko-liturgické reformě
Současně Lukáš pokládá za potřebné, aby kazatelé odkrývali příčiny těchto skutků a zvěstovali tajemství od věků skrytého evangelia.445 Právě Apostolikum má sloužit jako hermeneutický klíč, který napomáhá k otevření pravého významu Písma a k odhalení tajemství evangelia. Ve spisu O gruntu viery dokonce přímo ztotožňuje „Čtenie“, tedy evangelium, se zněním Apo štolského vyznání víry: A to my máme za Čtenie a jest slovo viery obecné křesťanské, v níž se všeliká pravda Písem svatých v tajemství zakládá a zavierá uhrnkem, totiž co, o čem, čemu, več má věřeno a proč zachováno, následováno i činěno k spasení býti. Protož tu vieru v slovu ukrácenú obecnú máme, v jejiem tajemství pravd zřízeného spasenie za Čtenie svaté. Neb všickni skutkové i řeči Kristovy se všemi příčinami a potřebnostmi zavierají se v ní. Ano i všecka Písma svatá, stará i nová. Neb ona jest všelikou pravdou svatého Čtenie. A aniž kto muož v Písmiech tak potřebně i krátce Čtenie svaté oznámiti jako oznámeno jest v podstatě i v službě u vieře a v článciech jejiech. A jistě ona jest pravý klíč Ducha svatého k otevření Písem. [...] A tať jest v Zákonu svém ten jediný pravý ovčinec jediného pastýře Krista Ježíše. A kdož k tomu Zákonu nevstoupí pořádně skrze tuto vieru buď k svému spasení, buď k bližních, ale vstoupí jinudy k ovcem bez vstúpe ní dveřmi, jistě zloděj a lotr jest etc.446
Významnou roli Apostolika v Lukášově homiletice potvrzuje také Bla hoslav. Zdůrazňuje sice, že Lukáš z Apostolika neučinil rejstřík pro kázání a jeho výklady zaměřoval spíše do řad bratrského kněžstva. Ale zároveň prozrazuje – jak vyplývá z následující výpovědi –, že Lukáš doporučoval, aby kazatelé měli ve svých kázáních na tradiční perikopy zřetel k jeho článkům: […] jako za poklad Jednoty to složil, aby sami služebníci v to uvozováni byli […] Lidu pak našemu vubec aby ty věci po částkách svých za příčinami svatých čtení přilože ných a obvyklých byly předkládány opatrně, jakž by se kdy potřeby spatřily […] K če muž B. Lukáš také zvláštních pomocí nadělal, to jest postylí, t[otiž] kázaní na Čtení i epištoly přes celý rok, a to několikerým způsobem, i česky i latině.447
Tematické nasměrování kázání k článkům Apostolika – byť ještě na zá kladě tradičních perikop – je tedy zřetelnou tendencí Lukášova díla. Právě k takovému typu kázání, zaměřenému na „opatrný“ výklad věrouky, měly na pomáhat jeho postily. Krédo bylo za Lukáše také velmi důležitou liturgickou součástí bohoslužby. Je zařazeno v četných liturgických formulářích Zpráv kněžských. Slovy Kréda se zde křtěnci, konfirmovaní, popř. přistupující do 445 Ibid., fol. 5r. 446 L. Pražský: Knížka tato jest o gruntu viery, fol. 137r–137v. 447 J. Blahoslav: Pilné rozjímání, NK ČR, Praha, rkp. XVII E 69, fol. 8v.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297464
3. Na cestě k homileticko-liturgické reformě
99
Jednoty přiznávají k pravé víře v tzv. smlouvě víry při obřadu křtu, biřmová ní, potvrzení dětí či přijetí do Jednoty.448 Augusta přejal vysoké cenění Apoštolského vyznání víry od svého uči tele ve všech ohledech. Apostolikum rovněž pokládá za svrchovanou normu života církve, nesoulad s ním, jak uvádí ve své Při, za legitimní důvod pro oddělení: Tuto vieru bratřie sou vždycky od svého počátku drželi, ji za pravou, libou a dokonalou vuoli Božie měli, na ní se založili. Pro odporné věci jejie od kněžstva kališného se od děliti musili. A aby jí v čistotě obcovali i požívali, v společné tovaryšstvie se uvedli, na tom smluvili, spuntovali a sjednotili. Tu i vyznávali králom, knížatom, všem stavům vůbec i obláštně ve všie celosti jejie rozšířeně a rozložitě o všech pravdách jednoho každého článku, až i o svátostech, o každé obláštně podlé toho članku: Věřím cierkev svatou, svatých obcovánie, tak jakž Písma svatá o tom všem i o jedné každé věci vypra vují a moc i potřebnost jedné každé té pravdy na miestě jejím ukazují. A to bez smíšenie a změteníe jich. Tu vieru po zbořiech kážie. Tu každý k tovaryšství jejich přistupující v zboru hlasitě vyznává, v ní se Bohu za služebníka oddává, všeho jí odporného odříká. V té, aby po přijaté milosti rostl, stál, svým povolaním hodně chodil, učen bývá. Podlé té písně skládali a ještě skládají i vydávají a v zbořích i jindé je zpívají. O ní spisy dělají. Podjahní, jahny, kněží i biskupy na to světí, aby všickni služebníci její v cierkvi byli. To jest, aby tu vieru v lidi uvodili a v ní sami sebe i jiné zachovávali. Tou všecka ustavení, všecky zákony, řády, obyčeje a zvyklosti při náboženství řídí a zpravují, to opatrujíce, aby jí i přisluhování jejiemu nic na odpor nebylo. Pro tu vieru, že ji v čistotě bez bludův a příměskův lidských držie a jí obcují, protivenství mnohá trpí, zlého za zlé neodpla cujíce etc.449
Apostolikum je Augustovi normou, která určuje obsah veřejného vyznání Jednoty a jejího kázání. Přiznávají se k němu nově přistupující členové při obřadu přijetí do sboru, je náplní katecheze, námětem pro písně a stane se i vodítkem pro strukturu církevního roku. Kněžský úřad spočívá ve službě této víře, resp. v tom, aby ji kněží uváděli mezi lid a utvrzovali jej v ní. V sou ladu s ní mají být i všechny církevní řády a zvyklosti. Má být zachovávána v čistotě, bez bludů a lidských příměsků. Soulad s Krédem je Augustovi výra zem pravé víry, a proto také znakem zjevné a čisté Kristovy církve: „A kdež není čisté viery, nenie tu ani hřiechův odpuštěnie ani srdce čistého a svědo mie dobrého podle zřízenie Božieho etc. A tak tu nenie ani čisté cierkve.“450 Zjevná církev Boží je ta, která se vnitřně a vnějšně odděluje od rozpoznaného bludného učení. 448 Blíže T. Landová: Liturgie, s. 156, 189n, 193, 177. 449 J. Augusta: Pře, fol. J2r. 450 Ibid., fol. K1r.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297464
100
3. Na cestě k homileticko-liturgické reformě
Augusta s oblibou odkazuje na Krédo v debatách o znacích pravé církve. Jako určující znak, na jehož základě lze rozeznat příslušnost lidu k církvi svaté, uvádí vedle přijetí Kristových služebníků také přijetí evangelia v jeho plnosti, tedy v celé jeho šíři, jak je zahrnuje Apostolikum. Ve spisu Dialog dvou formanů (1543) na otázku, po čem může být poznán „lid církve svaté“, odpovídá: „po celé pravdě evangelitské“, to znamená, když se v něm odehrává „kázaní evanjelium svatého v celosti, totiž ve všech artikulích nebo pravdách víry obecné křesťanské“. Tyto pravdy, které v podstatě představují materiální obsah kázání, zahrnují „učení pravé víry o jediném pravém Bohu v podstatě božské a trojím v osobách, Otci, Synu, Duchu svatém. A o skutcích třech té hož jediného Boha, totiž stvoření, vykoupení a spasení“, a dále „učení o církvi svaté a obcování svatých, o ospravedlnění a posvěcení jejich“.451 Podobně jako Lukáš Pražský také Augusta pojímá Apostolikum jako her meneutický klíč k výkladu Písma. Již ve své Při (1543) označuje Apoštolské vyznání víry za „zlaté pravidlo“ pro práci s biblickými texty: Kdož má Písem svatých řádně a právě užívati, jich ne cizoložiti, ne bluditi a sebe i ji ných nesvoditi, nemiesti a neplésti, ten a takový musí se této viery držeti, jí se v nich jako pravidlem zlatým a Božiem řiediti a zpravovati, každému Písmu místo v ní jemu přináležité a vlastní znáti a věděti, a pokud ho k které pravdě užívati a mimo to jiného z něho nic nevytahovati svými duomysly přirozenými neb řemeslnými.452
Jelikož je Apostolikum obecně přijímaným souhrnem křesťanského učení, pracuje s ním Augusta v návaznosti na Lukáše jako s garantem jed noty. Nástroje sjednocení křesťanů nehledá ani v biskupském úřadu, ani ve vnějších tradicích, zvycích či ritech, nýbrž v oblasti vyznání a teologického učení. Základní souhrn křesťanské věrouky, jak je podává Krédo, pokládá za platformu, která by měla být přijatelná pro všechny křesťany bez rozdílu. Na schopnosti přiznat se ke Krédu a jeho jednotlivým článkům se ukazuje, nakolik je učení křesťanských církví v souladu s tímto věroučným základem či nikoli. Míra identifikace s Apostolikem pak v důsledcích odpovídá i míře jednoty jejich učení. Apostolikum tak hraje u Augusty roli garanta věroučné jednoty církví. Augusta si všímá teologické rozrůzněnosti v utrakvistické církvi a do kontrastu s ní klade věroučnou semknutost Jednoty: Když oni v své jednotě, na takové vieře založené, nejsou v té vieře jednomyslní, ale jedni ji tak sprosta vedou, jakž sou ji od předkův svých přijali podlé starého smyslu
451 [J. Augusta:] Dialog, fol. D3v. Podobně také in: J. Augusta: Umění práce, s. 93. J. Augusta: První díl Knih služby slova Božího, fol. B4r. 452 J. Augusta: Pře, fol. J4r–v.
Ukázka elektronické knihy