Rituál Stojím nad košem a škrábu mrkev. Je čerstvá, mladá s chlupatými fousy. Ve vteřině se mi vybaví zahrada u dědy a babičky. Lány jahod, brambor i řepy. Nůž zavadí o hranu koše, ruka povolila. Na dlaždice padají slzy a tělo se třese pláčem. Jsou to dva měsíce, a ještě mě to nepřešlo. Naopak, přichází to čím dál častěji. Stesk, smutek a lítost. Babička nás opustila. O Vánocích jsme spolu ještě klevetily a v lednu tu už nebyla. Po prvním šoku přišlo prázdno. Smutek se u mě usadil. Seděl na stoličce u okna jako malý kluk. Dělala jsem, že ho nevidím, a přitom jsem mu tiše šeptala: „Odejdi, já tě tady nechci. Nepřipomínej mi, že už není.“ Na pohřeb jsem nemohla, byla jsem v Maroku. Smutek ale přišel za mnou i tam. Stála jsem pod platanem, uprostřed široké ulice. Vál příjemný vítr a přinášel vůni teplého dne. Na moment mě napadlo, že bych mohla babičce poslat pohled. Vždycky jsem to tak dělávala. Adresu mám vytesanou do paměti od dětství. Komu ho mám poslat teď? Smutek mě zastihl nepřipravenou. Mezitím vyrostl, z malého kluka byl najednou statný muž. „Nech mě, bolí to,“ šeptám mu prosebně. Pak se začal objevovat častěji. Sedí mi za zády jak černý havran. Takhle to nejde, musím jet na hřbitov. Domlouvám se s tátou, půjdeme společně uložit urnu do hrobu. Snažím se na to nemyslet. „A kam mám přijet?“ ptám se nepatřičně. „K tobě, nebo k babičce?“ „Přijeď ke mně, žádná babička už přeci není,“ odpoví sklesle. Stařec smutek se na mě dívá teskným pohledem. Vím, že už neodejde. Sedám si na lavičku u cesty a pláču. Je mi jedno, že lidi chodí kolem. Jako kdybych to až teď pochopi98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297450
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.