Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce
„Stejným způsobem je třeba zacházet s idioty, blázny, zločinci od narození, a možná také s nevyléčitelně nemocnými, hrbáči, slepci apod. Takové zákony se samozřejmě nebudou líbit naší skuhravé inteligenci, ale už je na čase přestat počítat s její konzervativní a kontrarevoluční ideologií. Vydržování neužitečných lidí přichází stát příliš draho. Tuto kapitolu výdajů musíme zkrátit až na nulu,“ cituje Gorkij vesnického učitele. Zastavuje se také u lhostejnosti ruských vesničanů k cizímu neštěstí: „Lidi chcípaj, cesty nám dlážděj, řekl mi stařík v Novgorodu a jeho krasavec syn, frekventant vojenské školy, tuto otcovu myšlenku rozvinul takto: Je to velké neštěstí a hodně lidí pomře. Ale kdo to bude? Lidi slabí, ošoupaní životem. Ti, kteří přežijí, se budou mít pětkrát líp.“ Podle Gorkého zní hlas skutečného ruského rolníka, který tehdy tvořil většinu obyvatelstva země, právě takto. Spisovatel dodává: „Nastínil jsem tak, jak já ho chápu, prostředí, v němž se odehrála a odehrává tragédie ruské revoluce. Je to prostředí polodivochů… Krutost forem revoluce vysvětluji mimořádnou krutostí ruského lidu.“ Gorkij nemohl žít jen s tíhou těchto vědomostí bez jakýchkoli nadějí. Svou naději vtělil do této představy: „Polodivocí, hloupí, těžkopádní lidé ruského venkova vymřou, všichni ti téměř strašní lidé, o nichž jsem psal výše, a na jejich místo přijde nové plémě, lidé gramotní, rozumní, bodří. Podle mého názoru to nebude příliš ‚milý a sympatický ruský lid‘, ale konečně lid věcný, nedůvěřivý a lhostejný ke všemu, co nemá bezprostřední vztah k jeho potřebám.“ A přesto se Gorkij neudržel a napsal tuto větu: „Ať už se lidé řídí jakýmikoli idejemi, ve své praktické činnosti stále zůstávají zvířaty.“ To jsou slova z roku 1922. Na začátku roku 2021 je naplnili státní ozbrojenci v ulicích ruských měst.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297449