slyšet, maminko, rozumíš?“ řekl jí, když od hrobu odcházeli. Přikývla. „Nikdy,“ opakoval otec. „Taky mě mohli kvůli němu propustit, a co bychom potom dělali?“ Dělali, dělali, není… má své mauzoleum… opečovávané ostatky… tatínek ho nezná a máma mu před tátou nikdy neřekne jménem… jen ty květy na stole, jako na hrobě… Jeho oči už nevidí nic, je v nich jen bělmo bez zřítelnic… Walter zřejmě na okamžik usnul. Něco ho z dřímot probralo, ale vyburcované smysly vnímaly znovu už jen ticho. Mžitkovité útržky tmy se mu pohybovaly před očima. Ref lexivně dvakrát třikrát polkl a odkašlal si. Pohnul rukou. V prstech ale ještě neměl tolik síly, aby přikrývku uchopil a odhrnul. „Mladý pane?!“ Zprudka se posadil, dril převážil nad ostatním a zažitá reakce vyvolala slabost kolem žaludku – dnes už jen to. Dvacetiletý stařec, pomyslel si Walter, nic víc než dvacetiletý stařec. Slyšel šoupavé kroky na schodech. Steinová měla na nohou staré sešmaťchané trepky. „Mladý pane.“ Určitě již stála na odpočívadle a rozhodovala se, zda má pokračovat dál. „Už jdu,“ vykřikl. „Tak jste se konečně probral,“ shledala s úlevou, „čekáme jen na vás. Už přišla Róza i pan Rapl a osm už dávno bylo.“ „Hned přijdu.“ Na chvilku rozsvítil slabou žárovku u stropu a pohlédl do zrcadla. Světlo mu dopadalo na záda a rýhy v bledé tváři v tomhle osvětlení vynikly. Úzké a rozespale mžikající oči, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297447