neviděl do obličeje, když se míjeli. V posledním okamžiku vzá jemného míjení se Bedřich podíval na druhou stranu ulice ve snaze prohlédnout si slídilovu tvář. Setkal se však přímo s jeho pohledem. Uhnul rychle očima jinam, ale už bylo pozdě. „Haló, počkejte,“ ozvalo se z druhé strany ulice a muž, kterého si chtěl Bedřich jen kradmo prohlédnout, přecházel přes cestu směrem k němu. „My se přece známe! Vy jste ten střelecký šampión ze Zbrojovky, nemýlím‑li se! No vzpomeňte si přece. Byl jsem za vámi s dvěma pány z místní úřadovny gestapa. Tehdy, jak jste měli moc práce a nemohl jste pánům předvést své střelecké umění! No, už si vzpomínáte? A omlou vám se, Standa Ptáček jméno mé,“ představil se muž. Takže jsem se nemýlil, blesklo Bedřichovi hlavou. Tenhle Ptáček určitě sledoval muže z Obrany národa. Proč ale nepo kračoval ve sledování a přešel na moji stranu cesty? „Kampak máte namířeno?“ ptal se muž Bedřicha, kterému však v mysli zablikalo varovné světélko a rychle si vymyslel výmluvu, aby neřekl, že měl cestu na hřbitov. „Blíží se Vánoce a nahoře nad městem roste husté smrkové houští. Jdu si tam vyhlídnout vánoční stromek, protože je třeba tu houštinu už prořezávat.“ „No, vidím, že jste plánovitý člověk, to je dobře,“ pochvá lil ho Ptáček. „Takže kdybych chtěl vánoční smrček, můžu za vámi do Zbrojovky přijít? Pánové z gestapa se stejně chtějí u vás zase někdy brzy zastavit a jít s vámi a s vaším kolegou na střelnici.“ „To víte, že ano, rádi posloužíme,“ řekl Bedřich, Ptáček mu podal ruku na rozloučenou a oba šli dále svou cestou. Druhého dne ráno v práci při nejbližší příležitosti popsal celou situaci Jardovi Křečkovi. „Takže je to jasné. Němci cosi tuší. Naši ale už také určitě vědí, že jsou sledováni. Budeme muset nějaký den počkat. Pokusím se pak získat nějaké informace.
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297289