Na druhou stranu Petrov vůbec nic nevěděl o Tatarech kromě toho, že občas zabloudil na tatarský program, který měl v kabelové televizi, Petrov by si jednoduše nedokázal vymyslet, že jeho manželka je Tatarka, že dokonce umí tatarsky, síla Petrovovy fantazie by nestačila na to, aby vymyslel manželčino jméno a její naprosto nepředstavitelné jméno po otci. Ale zároveň když jeli do Tatarstánu k manželčiným příbuzným, na svatbu jejího bratrance, nikdo ze spolucestujících v hromadné dopravě nebo z kolemjdoucích se nikdy na manželku neobrátil tatarsky – takový měla obyčejný slovanský zevnějšek, zato na Petrova se lidé tatarsky obraceli neustále a nutili ho, aby se červenal, jako by byl Tatar, který se zřekl svých kořenů, a dokonce zapomněl i jazyk. Koneckonců Petrov si přece nemohl vymyslet manželčinu babičku – takovou opravdu korpulentní babičku v květovaném šátku, co přeskakovala z jednoho jazyka do druhého – a nemohl si přece vymyslet, že mu doslova propadne, když se bude snažit zjistit, kde Petrov s tím svým příjmením přišel k tak autentickému tatarskému vzezření. Moje babička se spustila s potápěčem, měl chuť jí odpovědět Petrov, protože jeho vlastní babička se skutečně spustila s potápěčem Baltské flotily – s Petrovovým dědečkem. Dědeček byl z dětského domova, takže Petrov měl vlastně příjmení, které vymyslel nějaký zaměstnanec dětského domova za občanské války. Fantazii ten zaměstnanec neměl právě bohatou. Hrazda, kterou manželka pořídila pro syna, visela na chodbě mezi předsíní a koupelnou, cestou do
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297260