notorický dlužník jí přerývaným hlasem oznámil: „Moje matka před hodinou zemřela.“ Ta strašná zpráva pro Martinu paradoxně znamenala vysvobození. Zjistila to, jakmile po několika větách, vyjadřujících soustrast, Philippovi oznámila problém s exekutorem. „Já to zaplatím, matka podepsala životní pojistku a ta se vyplácí ihned po úmrtí. Zavolám do banky.“ Martina navíc věděla, že Philippe po matce jako jediný syn zdědí bretaňský dům a docela hodně peněz, tudíž bude konečně solventní a Martina ho bude moci opustit. Dluh byl zázračně splacen a nezbývalo, než chvíli čekat. Martina začala sbírat síly, aby ve vhodnou chvíli mohla Philippovi definitivní ukončení vztahu nabídnout. Jeden říjnový večer po další z nekonečné řady hádek Philippe vyslovil větu, kterou už slyšela za poslední roky mnohokrát: „Tak se teda rozvedeme.“ „Tak jo,“ zasyčela. „Už toho mám plný zuby. Jak to chceš udělat?“ „Zítra jdu k právníkovi.“ „Já taky.“ „Hodí se ti to, viď, určitě někoho máš!“ „Nemám,“ lhala Martina, „ale takhle už to prostě dál nejde.“ Prásknutí dveřmi, ona si jde ustlat na kanape. Když děti následující večer usnuly, pokračovali v debatě, jenže Philippe mezitím otočil: „Já kvůli tobě před dvaceti lety opustil svou stárnoucí ženu a všechen majetek a ty mě teď chceš hodit přes palubu?“ Věděla, že musí ve svém rozhodnutí vytrvat: „Měl ses chovat jinak.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297103
„A navíc, kdyby se to Yann dozvěděl,“ pokračoval s citovým vydíráním, „tak bude konec se školou, zničí ho to, víš, jak je citlivej. Anna je ještě strašně malá, potřebuje úplnou rodinu. Prosím tě, nemůžeme si dát dva měsíce pauzu, nad vším se zamyslet a pokusit se to napravit, začít jiný život?“ Nakonec svolila, že dva měsíce počká, ale věděla, že názor už nezmění. Přes messenger popsala situaci Tomášovi, který hned odpověděl: „Úplně jsem se probudil. Ležel jsem tady, usínal, kváklo to, že píšeš, tak si říkám, že to bude na dobrou noc, no, teda… Já myslím, že to dobře dopadne a že se domluvíte. Neboť nejde jen o vás, resp. o nás. Se mnou můžeš počítat ještě tak pětatřicet let, mě se tak lehce nezbavíš.“ „Dobrou noc, já jsem úplně klidná, ty buď taky, miluju tě a zba vit se tě nechci.“ „Tak já jsem taky klidnej. Miluju tě se vší vážností, odpovědností a rozhodností. Půjdu s tebou do bitev jako Stará garda za svým Bonapartem. Tak přísaháme! A dobrou noc. Tvůj Kutuzov.“ A ráno jí hned v sedm cinknul vzkaz, který s rozvodem neměl nic společného: „Sotva jsem se probudil, už jsem byl plný tužeb po tobě: zavřu oči a vidím tě zespoda a z blízkosti asi dvou centimetrů a přitom se mi nahromadí sliny v puse a krev dole. A tak bych mohl pokračovat…“ Také neměla chuť psát o rozvodu a odpověděla ve stejné tónině: „Tak pokračuj a já si tě taky představuju, jak tě vidím seshora a pak taky, jak ležím, mám tě v ústech a ty nade mnou kraluješ.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297103
„No, ale já jsem demokrat, takže se převalím a děláme takovou tu polohu, co jsem o ní poprvé četl v Sofiině volbě.“ „Jakou?“ „Uvidíš, až přijedeš.“ Jenže když se o pár dní později v Praze vrhla Tomášovi do náručí, překvapivě se znovu dostavil jejich dřívější problém – Tomáš nebyl schopen erekce. Martina se tomu smála: „Bojíš se, že mě budeš mít na krku!“ „Ne, já jsem šťastnej. Jestli chceš, tak se nastěhuj do Prahy i s dětma, já se o ně postarám.“ „Opravdu? O cizí děti? Byl bys ochotnej s nima žít?“ „Protože tě miluju.“ Byla velkorysou nabídkou dojatá, i když věděla, že je nesmyslná: „Já se obávám, že bych děti nemohla přesadit do Prahy a odloučit je od otce.“ Tomáš se na ni nevěřícně díval: „A to takhle budeme žít věčně, na dálku?“ „Tak aspoň dokud nebude Yannovi osmnáct, to už bych ho mohla nechat v Paříži s Philippem samotnýho,“ přemýšlela nahlas Martina. „Anna mluví česky, snad bych ji přesvědčila, aby se sem přestěhovala.“ „Takže za pět let?“ „Vydržíš to?“ „Kvůli tobě všechno, miláčku.“ Když se vrátila do Paříže, čekal ji tam Philippe se slzami v očích: „Já jsem si ten rozvod rozmyslel, už vím, že chci žít s tebou.“ 99 Ukázka elektronické knihy