„Ne,“ odpovím, „jen váš knírek. Trochu mě šimrá.“ Smějeme se, jako bychom neměly nikdy přestat, a na chvíli se tak i cítím. Pak se Hanna svalí vedle mě. „Chutnáš po železe,“ řekne. „A ty po rozmočených mléčných sušenkách.“ Obě víme, jak hnusné to je.
[ 100 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297043
10 Se ségrou se probudíme s černými šmouhami na obličeji a tátovým nedělním oblekem celým zmuchlaným. Prudce se v posteli posadím. Jestli nás tu táta takhle objeví, vytáhne ze šuplíku v jídelním stole Bibli a bude nám předčítat z Listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Těmi samými ústy jsme se dnes v noci líbaly, Hanna do mě pronikla jazykem, jako by hledala slova, která sama nemá. Vině hříchu tak člověk může odepřít srdce, avšak dům nikoli. Až nám táta přijde dělat budíček, tak záhy zjistí, že jsme ten hřích přitáhly dovnitř – jako jsme to jednou udělaly se zatoulanou kočkou, kterou jsme tenkrát uložily do košíku na ořechy za kamny a krmily ji mlékem a kůrkami, dokud nenabrala síly – a že nikdo z nás už spasen nebude. Hanna rukou vyhlazuje tátův pomačkaný oblek a z náprsní kapsy mu vytáhne ruličku mentolek. Jednu si strčí do pusy. Říkám si, proč to dělá, protože mentolky jsou určené jenom k překlenutí kázání, k tomu, abychom vydrželi v klidu, abychom nekinklali nohama, až se lavice rozvrže a všichni v řadě hned vědí, že Mulderovic děcka neposlouchají farářova slova. Teď nemáme důvod zůstávat v klidu, naopak musíme přejít do akce a postarat se o to, aby tátovi naše historky nepřipadaly příliš dlouhé stejně jako kázání. Když si po bohoslužbách stěžujeme, že to trvalo moc dlouho, říká: „Netrpěliví za trest slyší dvakrát tak dlouho,“ a dodává: „Jestli někdo dlouho mluví, tak je to sousedka Lien, ta ženská mele pantem, div [ 101 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297043
že z toho člověku ušiska neupadnou.“ Představím si tátu se sousedkou Lien, jak proti sobě stojí na polní cestě a jak tátovi v jednu chvíli padají uši z hlavy jako listí na podzim: museli bychom mu je zpátky přilepit lepicí tyčinkou. Ačkoli já bych je radši schovala do sametové krabičky, abych jim mohla každý večer šeptat ta nejmilejší i ta nejstrašlivější slovíčka, pak bych krabičku rychle zavřela a protřepala ji, abych si byla jistá, že slova sklouzla do zvukovodů: mám tolik slov, ale jako by jich ze mě vycházelo stále méně, moje biblická slovní zásoba přitom praská ve švech. Při představě tátových přilepených uší se musím pokaždé zakřenit. A dokud si táta tropí žerty ze sousedky Lien a opakuje je stejně jako předpověď počasí na daný týden, nemáme se čeho bát. Přesto táta spořádá během zamyšlení nejvíc mentolek ze všech, a jakmile jsme doma, tak se nás už poslední dobou ptá, o čem kázání bylo, aby nás vyzkoušel, jestli jsme dávali pozor. Já si ale potají myslím, že to dělá hlavně kvůli sobě, protože je myšlenkami jinde a nás využívá na shrnutí. Minulou neděli jsem například řekla, že kázání pojednávalo o ztraceném synovi, což nebyla pravda, ale táta mě neopravil. Příběh o ztraceném synovi je můj oblíbený. Někdy si taky představuju, jak se Matthies jednoho dne vrátí, i když s pokožkou bílou jako sníh, a jak táta přivede z chléva nejlepší tele a porazí jej. Jak i přesto, že máma nemá oslavy ráda kvůli všemu tomu „hopkání a dupání“, jak říká tanci a hudbě, na dvoře uspořádáme velikánskou oslavu s lampiony, girlandami, kolou a vroubkovanými brambůrky – „neboť zahynul byl a nalezen jest“. „Myslíš, že jsme udělaly něco špatnýho?“ ptám se Hanny. Snaží se rukou potlačit zívnutí. Spaly jsme sotva tři hodiny. „Jak to myslíš?“ [ 102 ]
Ukázka elektronické knihy