a uzamknout Angela Merkelová. V případě toho prvního se jeho uzamčení intenzivně bránila. Idomeni představuje i něco víc: synonymum pro některé z nejpohnutějších záběrů, které vznikly na evropském kontinentu v 21. století. Tragédii s prvky absurdního dramatu. Společně s kameramanem Tomášem Horákem jsme do tábora přijeli 17. března. Před námi leželo stanové město vystavěné v moři bláta na dřevěných paletách. První, koho jsme v lidském mraveništi s více než deseti tisíci obyvateli potkali, byla legenda Idomeni. Hassan na sever Řecka doputoval až z Bagdádu, a to na invalidním vozíku. „Nejdelší pauzu jsem si udělal v Sýrii, několik týdnů jsem sháněl nové pneumatiky,“ říká nám prostřednictvím tlumočníka. Tady, na řecko-makedonské hranici, ale nezdolný poutník narazil na ostnaté dráty. V táboře panovaly katastrofální hygienické podmínky. Rodiny s malými dětmi spaly v promrzlých stanech a bez nadsázky se brodily blátem. Podle humanitárních organizací se v táboře dařilo prostituci, organizované gangy tu prodávaly drogy. Zároveň tu ale během několika dnů vznikla celá řada holičství na dřevěných paletách, ve kterých arabští lazebníci stříhali vlasy, holili vousy a pomocí strun vytrhávali obočí. Podnikaví Řekové z okolí přímo v táboře zřídili několik stánků s gyrosem. Poslední benzinová stanice před uprchlickým táborem, také obsypaná běženci, představovala zároveň nabíjecí stanici – po stovkách se tu dobíjely mobilní telefony, klíčový prostředek pro přežití na uprchlické trase. Ochotný albánský personál se snažil lidem na útěku pomoci ze všech sil. Srdcem Idomeni je železniční trať, která zde protíná hranici. Když jsme s Tomášem Horákem došli k miniaturnímu nádraží, které k hraničnímu přechodu přiléhá, právě do něj přijel nákladní vlak. Z nejrůznějších úkrytů ve vagonech i na nich okamžitě vyskákal asi tucet běženců. Desítky jejich druhů se zároveň položily před lokomotivu na koleje. Tvrdili, že raději zahynou, než aby 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297036