Po cestě nás zastavilo aspoň dvacet lidí, chtěli se podívat na to roztomilé štěňátko. Dohodli jsme se, že do zítřka se o něj postará Kraťas. „Sraz před jednou. Každej veme sám za sebe ňákej dárek. Já přinesu ty kofoly, včera jsem je koupil. A ty nezapomeň psa!“ organizuje nás Gustl. „Seš blbej? Jak bych ho moh zapomenout?“ ohražuje se Kraťas. Večer jsem nakreslil na velikou čtvrtku Kubu na vozejku uprostřed se psí hlavou a kolem něj šest panáků – každýmu jsem nasadil zvířecí hlavu – lva, koně, krávu, medvěda, jelena, sobě slona, napsal jméno, aby bylo jasný, o koho jde, a k hubě bublinu – každej říká nějakou gratulaci. Když je paní Kubíčková doma, furt něco kuchtí, protože různě peče i do hospody, a tak se jí podařilo ty chlebíčky a cukroví před Kubou utajit, takže vůbec netušil, co se chystá. Pustila nás dovnitř a my s děsným řevem vtrhli do jeho pokoje. Lekl se tak strašně, že málem utrhl šňůry s pytlíkama písku, s nimiž právě cvičil. Když se vzpamatoval, gratulovali jsme mu ke třináctejm narozeninám. Od každého z nás dostal dárek – kudlu, knížku, propisovačku, angličáka, pokladničku, peněženku. Na dveře jsem mu nalepil ten gratulační obraz. A pak mu Kraťas položil do klína štěně. Byl z toho úplně na měkko. „Mamí… pojď se podívat… to, co jsem si nejvíc přál… mi kluci přinesli!“ A paní Kubíčková byla překvapená ještě víc než Kuba.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296442