Tajemství pražských klášterů
pánům Holečkovi, Kroulíkovi a Kalinovi (a za laskavé poskytnutí, jakož i pozvání do prostor Fortny, děkuji bosým karmelitánům, kteří jsou nyní na Hradčanech), jsem dospěl k poznání, že pravdu vlastně mají všichni. Veřejný hřbitov v 19. století u kostela svatého Benedikta opravdu nebyl; dokonce byl zrušen snad už v polovině 17. století, kdy si místo něj barnabité zřídili rajský dvůr. Ještě v polovině 19. století však bylo užíváno řádové pohřebiště, které pokrývalo část rajského dvora.
☩ Kláštery bosých karmelitek jsou uzavřené vůči venkovnímu světu. Zajímavou a ojedinělou zprávou je proto reportáž novináře Jana Handzela v Pražském ilustrovaném zpravodaji (47/1931). Předpokládám, že mohla vzniknout pouze díky skutečnosti, že kostel svatého Benedikta potřeboval opravu; takový počin vyžaduje jisté otevření řeholní komunity a umožňuje náhled do jejího života. Stavební práce byly prováděny na základě zvláštního církevního svolení. V té době zde bylo 20 řeholnic ve věkovém rozmezí 24-92 let. Autor podává svědectví o jejich neuvěřitelně skromném životě a z jeho řádků vyvstává obraz chmurného přebývání ve zdech kláštera, neseného na vlnách ticha, vnitřní modlitby a připomínání si posledních věcí člověka. Zbytečné řeči, neřkuli humor, tu nemají místo… Vítána není ani „zábava“, kterou si jakýsi slovenský dělník krátil svůj pracovní den: jsa vybaven, stejně jako ostatní, zvonečkem, aby sestry upozornil na svou přítomnost, a ty si mohly závojem zahalit tvář, zvonil prý neustále, a rušil tak jejich klid. Neveselé jsou taktéž legendy o zasypaných sklepích tohoto kláštera, ale i dalších – a snad dokonce všech klášterů bosých karmelitek. To proto, aby bylo zamezeno opakování neblahé události kdesi v Polsku, kde jacísi studenti údajně vnikli právě sklepením do klášterních budov a vyvlekli sestry do lesa, kde je zneuctili.
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296427