Tajemství pražských klášterů
pánům Holečkovi, Kroulíkovi a Kalinovi (a za laskavé poskytnutí, jakož i pozvání do prostor Fortny, děkuji bosým karmelitánům, kteří jsou nyní na Hradčanech), jsem dospěl k poznání, že pravdu vlastně mají všichni. Veřejný hřbitov v 19. století u kostela svatého Benedikta opravdu nebyl; dokonce byl zrušen snad už v polovině 17. století, kdy si místo něj barnabité zřídili rajský dvůr. Ještě v polovině 19. století však bylo užíváno řádové pohřebiště, které pokrývalo část rajského dvora.
☩ Kláštery bosých karmelitek jsou uzavřené vůči venkovnímu světu. Zajímavou a ojedinělou zprávou je proto reportáž novináře Jana Handzela v Pražském ilustrovaném zpravodaji (47/1931). Předpokládám, že mohla vzniknout pouze díky skutečnosti, že kostel svatého Benedikta potřeboval opravu; takový počin vyžaduje jisté otevření řeholní komunity a umožňuje náhled do jejího života. Stavební práce byly prováděny na základě zvláštního církevního svolení. V té době zde bylo 20 řeholnic ve věkovém rozmezí 24-92 let. Autor podává svědectví o jejich neuvěřitelně skromném životě a z jeho řádků vyvstává obraz chmurného přebývání ve zdech kláštera, neseného na vlnách ticha, vnitřní modlitby a připomínání si posledních věcí člověka. Zbytečné řeči, neřkuli humor, tu nemají místo… Vítána není ani „zábava“, kterou si jakýsi slovenský dělník krátil svůj pracovní den: jsa vybaven, stejně jako ostatní, zvonečkem, aby sestry upozornil na svou přítomnost, a ty si mohly závojem zahalit tvář, zvonil prý neustále, a rušil tak jejich klid. Neveselé jsou taktéž legendy o zasypaných sklepích tohoto kláštera, ale i dalších – a snad dokonce všech klášterů bosých karmelitek. To proto, aby bylo zamezeno opakování neblahé události kdesi v Polsku, kde jacísi studenti údajně vnikli právě sklepením do klášterních budov a vyvlekli sestry do lesa, kde je zneuctili.
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296427
Josef Pepson Snětivý
Musím teď překročit 20. století, kam se ještě vrátíme, abych na to reagoval a popsal Vám svou zkušenost.
☩ Na podzim roku 2016 jsem se obrátil na kolegu a přítele Otomara Dvořáka s námětem k natáčení – s představou, že bychom mohli navštívit tento klášter a zmapovat nejen jeho historii a zajímavý zrod karmelitánské řehole, ale zejména největší pozoruhodnost, která se skrývá v jeho zdech. Otomar souhlasil, a na mně bylo, abych domluvil realizaci. Napsal jsem uctivý e-mail, a záhy dostal neméně uctivou, byť poměrně odtažitou odpověď, z níž jasně vyplývalo, že klášter, za nějž mi odpověděla sestra Sára, příliš nestojí o publicitu. Nevzdal jsem se, a po zaslání některých našich pořadů jsme dostali zelenou k natáčení; s tím, že dojde i k setkání se sestrou Sárou, která s námi bude hovořit přes mříž, aby bylo náležitě dodrženo oddělení klauzury od okolního prostoru – v tomto případě interiéru kostela svatého Benedikta. Přiznávám, že jsem měl jisté obavy. Komunikace byla z její strany sice přátelská, ale natolik noblesní a současně rezervovaná, že jsem si nebyl jistý, zda z naší strany nedojde k nějakému faux pas. Děvčata pracující na recepci kláštera (jsou zde proto, aby sestry nemusely přicházet do styku s návštěvníky) nás uvedla do kostela. A na druhé straně mříže se za okamžik objevila mladá, usměvavá a pohledná žena. Rád dodám, že též velmi sympatická a vzdělaná (čímž nemyslím jen fakt, že vystudovala vysokou školu). Rozhovor plynul příjemně a nechyběl v něm humor. Sestra Sára se nejprve omlouvala za svou zdrženlivost – vysvětlila nám, že bosé karmelitky o všeobecnou známost nestojí, a když má k něčemu takovému dojít, pověří tím bratry, kteří jsou mediálně zdatnější a publicitě se nevyhýbají. Když jsem si uvědomil, že mluvíme s vyšší představitelkou kláštera (dle aktuálních údajů podpřevorkou), zeptal jsem se, proč se před-
90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296427
Tajemství pražských klášterů
Sochy na hlavním oltáři v kostele sv. Benedikta: zleva prorok Eliáš a sv. Jan od Kříže
stavuje „jen“ jako „sestra Sára“. Smála se a ubezpečila nás, že si „na nějakou funkci nehraje“. Stejně vesele okomentovala jistou potravinu jiných řádových bratří, která jí a jejím spolusestrám „moc nechutná“ (nejednalo se o bosé karmelitány ze Slaného a jejich známé džemy – konkrétní výrobek, jakož i řád, si raději ponechám pro sebe). Na mou otázku, kolik řeholnic je nyní v hradčanském klášteře, odpověděla s úsměvem: „Ani se neptejte!“ A udala něco kolem deseti; přesný počet si nepamatuji – i tak mě toto číslo překvapilo, čekal jsem mnohem nižší. Věřím, že bude-li sestra Sára či některá z jejích spolusester číst tuto pasáž, nebudou se na mě zlobit. Nešlo mi o roznášení drbů či všetečné nahlížení do zapovězených míst; chtěl jsem jen ukázat, že obraz kláštera coby místa ponurého mlčení a šedivě plynoucích dnů není správný. Stejně jako obecná představa o „jeptišce“ (toto slovo, jinak běžně užívané, dávám do uvozovek, neboť sestrám není příjemné, a já to respektuji). Nebyla to ostatně jediná pozitivní zkušenost, kterou jsem v osobním kontaktu s řeholníky či řeholnicemi zažil. Mají můj obdiv a vždy jim prokážu úctu!
91 Ukázka elektronické knihy