rozlámaného zlaceného rámu, poházené po podlaze. Augustine, skoro bez sebe žalem, ukázala na tu spoušť zoufalým gestem. „To je škody, to je škody,“ lomila rukama stará vládkyně Pálkující kočky. „Byla sis tam opravdu moc podobná. Ale snad nebude tak zle. Doslechla jsem se, že na bulváru sedává pán, co dělá moc pěkné portréty za sto padesát franků.“ „Ach, matinko!“ „Chudinko malá, máš pravdu,“ odpověděla paní Guillaumová, která si nesprávně vyložila dceřin pohled. „Víš, děťátko moje, žádná láska není tak něžná jako láska matčina. Všechno jsem uhodla, maličká. Pojď ke mně, svěř se mi se svým trápením, utěším tě. Copak jsem neříkala, že ten chlap je blázen?! Tvoje komorná mi vyprávěla pěkné věci… Vždyť je to opravdový netvor!“ Augustine si položila prst na bledé rty, jako by chtěla poprosit matku o chvilku ticha. Během té příšerné noci ji neštěstí naučilo oné trpělivé rezignaci, která svědčí o nadlidské síle matek a milujících žen a možná odhaluje v ženském srdci přítomnost jistých strun, které Bůh muži odepřel. Nápis vyrytý na náhrobku montmartreského hřbitova oznamuje, že paní de Sommervieux zemřela ve věku sedmadvaceti let. V prostých řádcích jejího epitafu čte přítel toho plachého stvoření poslední scénu dramatu. A vždy když na Dušičky míjí tu mramorovou desku, ptá se sám sebe, zda prudká objetí génia nevyžadují ženu silnější, než byla Augustine. „Skromné a prosté květinky, které rozkvetly v údolí,“ říká si, „možná hynou, jsou-li přesazeny příliš blízko nebesům, do míst, kde vznikají bouřky a kde slunce žhne spalujícím žárem.“ Maffliers, říjen 1829
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296411
GAMBARA
Panu markýzi de Belloy Když jsme jednou dopoledne seděli u krbu a popíjeli čaj v tajemném, nádherném příbytku, který už neexistuje, ale přetrvává v našich vzpomínkách, prohlíželi si Paříž od kopců Bellevue až po vrch Belleville, od Montmartru až po Vítězný oblouk a vyměňovali si tisíce myšlenek, které při jiskřivém rozhovoru s vámi vybuchují a zhasínají jako rachejtle, štědře jste nabídl mému peru tuto postavu hodnou Hoffmanna, tohoto majitele neznámých pokladů, tohoto poutníka usazeného u bran ráje, jenž má uši, aby slyšel andělský zpěv, ale ne jazyk, aby jej mohl tlumočit, jenž běhá po klaviatuře prsty zkroucenými božskou inspirací a představuje si, že užaslým posluchačům předvádí hudbu nebes. To vy jste stvořil Gambaru, já jsem jej jen oblékl. Dovolte mi vrátit císaři, co je císařovo, s lítostí, že se sám nechopíte pera v této době, kdy by se jím šlechtici měli ohánět neméně než mečem, aby zachránili vlast. Možná nemyslíte sám na sebe; ale dlužíte nám své nadání.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296411
100
Ukázka elektronické knihy