Foto Étienne Carjat
Historie
však matku neobměkčí. Konečně tedy, nemaje jiné volby, jak přijít k penězům, začíná psát pro časopisy pod jménem Baudelaire‑Dufaÿs jakožto výtvarný kritik. Zrecenzuje dva ročníky velké prestižní výstavy Salon 1845 a 1846; texty vyjdou i v podobě samostatných brožurek, prodávají se však nevalně. Publikuje také literární stati, eseje a úvahy, pokouší se o povídky. V roce 1846 tiskne časopisecky na pokračování Mladého kouzelníka, což je plagiát bezvýznamného textu jednoho britského autora (Baudelaire text pouze přeložil z angličtiny a trochu upravil). O něco větší ohlas má drobná novela Fanfarlo, jejíž hlavní hrdinka je inspirována tehdy populární a temperamentní tanečnicí Lolou Montèsovou, kolem níž se stále točilo plno nápadníků (navzdory obecně rozšířenému omylu, že předlouhou Fanfarlo byla Jeanne Duvalová). Přesto se ani v tomto případě nejedná o nic světoborného a básník má dál prázdnou kapsu. Květy zla
Černá Venuše
↑ Portrét Charlese Baudelaira, kolem roku 1862
Do Francie se marnotratný syn vrací v únoru 1842. V dubnu téhož roku je tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš, plnoletý, přebírá dědictví po svém otci, ozdobo nocí mých, čím krutější které by mu při střídmých způsobech se zdáš, mohlo vystačit do konce života, a stěkdyž kupíš za sebou ty míle bez huje se do vlastního bytu na ostrově milosti, Svatého Ludvíka. Básník je konečně dělící ruce mé a modré nesmírnosti. nezávislý na svých příbuzných a slibuje si, že začne usilovně psát. Jenže Mezitím básníkova rodina s hrůzou trpí nejen prokrastinací, ale i touhou sleduje, jak za necelé dva roky po krásných věcech: moderních dokázal rozházet polovinu dědictví. šatech, zdobném nábytku, obrazech, A tak je v září 1844 rodinnou radou starožitnostech. Ke své smůle objeví rozmařilcovi ustanoven soudní i hašišový klub a stane se uživatelem opatrovník, jenž mu bude po zbytek laudánových čili opiových kapek. života vydávat omezenou měsíční Dandy se nyní stává dekadentem. apanáž. Baudelaire je tím nepříjemně Navíc jej uhrane herečka (a mulatka) Jeanne Duvalová, Černá Venuše, jež se zaskočen. Navíc ho stíhá několik lichvářů, jimž podepsal směnky. Charlesovi stává múzou: Začíná období skrývání se po hotelích i neustálé žebrání u matky o peníze. Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe Ani demonstrativní sebevražda v dáli, povrchovým bodnutím se do hrudi ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
Během revoluce roku 1848, která Francii opět změnila na republiku, je Baudelaire, tento bytostný estét, viděn na barikádách se zcela novou a krásnou puškou, z níž však sotva vystřelil. Podobně časopis Veřejné blaho, který v revolučním nadšení založil s přáteli, končí už po druhém čísle. Po zjištění, že ani státní převrat jej nezbaví dluhů a věřitelů, básník na věci veřejné rezignuje. Stále udržuje nekonvenční poměr s Jeanne, stále píše nové básně a zároveň přepracovává již napsané. Jeho otčím se zatím stává velvyslancem a cestuje po světě s matkou. S matkou, která je básníkovi jediným ženským ideálem … na rozdíl od nevěrné Černé Venuše či prostitutek, s nimiž jí byl zase nevěrný on. Ideál mu však stále odvádí v dáli otčím, o co více nenáviděný Charlesem, o to více ctěný společností. Tou dobou Baudelaire objevuje dílo Edgara Allana Poea a je jím zcela uchvácen. Píše o něm stať do novin a začíná jej překládat. Poeovy povídky vycházejí nejprve časopisecky a mají velký úspěch, Baudelaire se skrze ně stává slavným a má tak zajištěn i jistý menší příjem. Mezitím se vrací domů
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296095