řeli. Všude kolem se povalovalo oblečení, které z ní vytahali. Na dně objevila zásuvku. Otevřela ji. Místnost se najednou rozsvítila. Sfery svítily tak jasně, že ji na chvíli úplně oslnily, až se musela odvrátit jinam. Vzorek vibroval vedle ní na zemi. Bylo vidět, že je rozechvělý, že má strach. Rozhlédla se. Kajuta byla na třísky, na zemi plno oblečení a všude rozházené papíry. Truhla s Jasninými knihami byla pryč. Na posteli byla kaluž krve. Příliš čerstvá na to, aby se stačila vsáknout. Šalán se otočila na druhou stranu. Nahoře se ozval výkřik a po něm tlumené žuchnutí. Křik sílil. Slyšela, jak Tozbek prosí o milost pro svou žen u. Všemohoucí nad námi ... vrazi popravují posádku, jednoho po druhém. Musí něco udě lat. Cokoliv . Vybrala sfery z falešného dna truhly. "Vzorku," řekla, "proměníme dno lodě a potopíme ji." "Cože!" Vibroval ještě silněji a bzučel. "Lidi ... lidi .. . jedí vodu?" "Pijeme ji, " odpověděla, "ale dýchat ji nemůžeme. " "Mmmm ... Zmatek ... " řekl. "Kapitána a ostatní posádku zajali a popravujou je. Jediné, co pro ně můžu udě l at, je zmatek, který jim snad dá příležitost se zachránit. " Položila ruce na sfery a nasála Bouřno u záři hlubokým nádechem. Cítila v sobě žár, jako by měla explodovat. Bouřná záře byla živá věc. Tlačila se ven všemi póry její kůže. "Ukaž mi to!" křičela mnohem hlasitěji, než měla v úmyslu. Bouřná záře ji provokovala k akci. "Už jsem proměňovala. Musím to dokázat znova!" Jak mluvila, z úst jí vycházely obláčky světelné páry jako dech za chladného dne. "Mmmm ... " bzučel Vzorek dychtivě. "Budu dělat pro středníka. Dívej se." "Na co se mám dívat?" "Dívej se!" Stínomar. Když byla na tomhle místě naposledy, málem se nechala zabít. Ono to vlastně vůb ec není místo. N ebo je? A záleží na tom? Vrátila se v pamě ti do minulosti, kdy naposledy proměňovala a neúmyslně proměnila číši na krev. "Potřebuju pravdu." "Dala jsi už dost," odpověděl Vzorek. "Podívej." Loď zmizela. Všechno ... se najednou rozletělo. Stěny, nábytek, všechno se rozpadlo na malé kuličky z černého skla. Šalán se připravovala, že spadne do oceánu těchto korálků, ale místo toho dopadla na pevnou zem. Nad sebou měla černou oblohu a maličké vzdálené slunce. Země pod ní odrážela světlo. Že by to byl obsidián? Ať se otočila kamkoli, všude měla pod sebou stejné černo. Přikutálelo se k ní pár sferů -vypadaly jako ty, co se nabíjejí Září, jen byly malé a černé. Tu a tam rostlo pár str omů . Vypadaly jako z křišťálu. Větve měly špičat é a průsvitné, bez listů. Ve vzduchu visela jakási světélka jako plameny bez
110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296044