řeli. Všude kolem se povalovalo oblečení, které z ní vytahali. Na dně objevila zásuvku. Otevřela ji. Místnost se najednou rozsvítila. Sfery svítily tak jasně, že ji na chvíli úplně oslnily, až se musela odvrátit jinam. Vzorek vibroval vedle ní na zemi. Bylo vidět, že je rozechvělý, že má strach. Rozhlédla se. Kajuta byla na třísky, na zemi plno oblečení a všude rozházené papíry. Truhla s Jasninými knihami byla pryč. Na posteli byla kaluž krve. Příliš čerstvá na to, aby se stačila vsáknout. Šalán se otočila na druhou stranu. Nahoře se ozval výkřik a po něm tlumené žuchnutí. Křik sílil. Slyšela, jak Tozbek prosí o milost pro svou žen u. Všemohoucí nad námi ... vrazi popravují posádku, jednoho po druhém. Musí něco udě lat. Cokoliv . Vybrala sfery z falešného dna truhly. "Vzorku," řekla, "proměníme dno lodě a potopíme ji." "Cože!" Vibroval ještě silněji a bzučel. "Lidi ... lidi .. . jedí vodu?" "Pijeme ji, " odpověděla, "ale dýchat ji nemůžeme. " "Mmmm ... Zmatek ... " řekl. "Kapitána a ostatní posádku zajali a popravujou je. Jediné, co pro ně můžu udě l at, je zmatek, který jim snad dá příležitost se zachránit. " Položila ruce na sfery a nasála Bouřno u záři hlubokým nádechem. Cítila v sobě žár, jako by měla explodovat. Bouřná záře byla živá věc. Tlačila se ven všemi póry její kůže. "Ukaž mi to!" křičela mnohem hlasitěji, než měla v úmyslu. Bouřná záře ji provokovala k akci. "Už jsem proměňovala. Musím to dokázat znova!" Jak mluvila, z úst jí vycházely obláčky světelné páry jako dech za chladného dne. "Mmmm ... " bzučel Vzorek dychtivě. "Budu dělat pro středníka. Dívej se." "Na co se mám dívat?" "Dívej se!" Stínomar. Když byla na tomhle místě naposledy, málem se nechala zabít. Ono to vlastně vůb ec není místo. N ebo je? A záleží na tom? Vrátila se v pamě ti do minulosti, kdy naposledy proměňovala a neúmyslně proměnila číši na krev. "Potřebuju pravdu." "Dala jsi už dost," odpověděl Vzorek. "Podívej." Loď zmizela. Všechno ... se najednou rozletělo. Stěny, nábytek, všechno se rozpadlo na malé kuličky z černého skla. Šalán se připravovala, že spadne do oceánu těchto korálků, ale místo toho dopadla na pevnou zem. Nad sebou měla černou oblohu a maličké vzdálené slunce. Země pod ní odrážela světlo. Že by to byl obsidián? Ať se otočila kamkoli, všude měla pod sebou stejné černo. Přikutálelo se k ní pár sferů -vypadaly jako ty, co se nabíjejí Září, jen byly malé a černé. Tu a tam rostlo pár str omů . Vypadaly jako z křišťálu. Větve měly špičat é a průsvitné, bez listů. Ve vzduchu visela jakási světélka jako plameny bez
110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296044
svíček.
Lidi, došlo jí. To je mys/lidí, takhle se lidi jeví tady v Kognitivní říši. menší světélka měla u nohou, desítky a desítky, ale tak maličká, že je skoro nerozeznala. Mysl ryb? Otočila se a spatřila za sebou postavu se symbolem místo hlavy. Lekla se, vykřikla a uskočila. To jsou ti ... co ji pronásledovali ... ti ... Byl to Vzorek. Tyčil se za ní vysoký a štíhlý, ale ne příliš zřetelný. Spíše průsvitný. Hlavu měl jako složitý obrazec ostrých linií a spletitých geometrických útvarů, zdálo se, že bez očí. Stál s rukama za zády a na sobě měl plášť z čehosi, co bylo na látku příliš tuhé. "Jdi," řekl. "Vyber si." "Co si mám vybrat?" zeptala se a vypustila ze rtů Bouřnou záři. "Svou loď." Skutečně neměl oči, ale měla pocit, že přesto dokáže sledovat jeho pohled. Díval se na jeden z malých sferů na sklovité zemi. Sebrala ho a najednou měla dojem lodě. Vdnek. Loď, která bývala opečovávaná a milovaná. Která léta a léta vozívala pasažéry. Která patřila Tozbekovi a předtím jeho otci. Stará loď, ale ne tak stará, aby ji zavrhli, dokud sloužila. Hrdá loď. Tady se jevila jako sfer. Měla jakousi vlastní mysl. Loď myslí. Respektive ... odráží myšlenky lidí, kteří na ní slouží, kteří ji znají a přemýšlejí o ní. "Potřebuj u, aby ses proměnila," šeptala jí Šalán a něžně držela sfer v rukou. Byl těžký na to, jak byl malý, jako by v sobě nesl celou váhu lodě. "Ne," slyšela odpověď. Mluvil ale jenom Vzorek. "Ne. Nemůžu. Musím sloužit. Tak jsem šťastná." Šalán se na něho podívala. "Budu dělat prostředníka," opakoval. " ... překládat. Nejste připravená." Znovu se podívala na korálek ve své dlani. "Já mám Bouřnou záři. Spoustu Záře. Dám ti ji." "Ne!" zněla rozzlobená odpověď. "Já sloužím." Skutečně chtěla zůstat lodí. Šalán to cítila, cítila tu její hrdost, upevněnou dlouhými roky služby. "Oni umírají," řekla šeptem. "Ne!" "Přece cítíš, jak umírají. Po palubě ti teče jejich krev. Všichni lidi, kterým sloužíš, jeden po druhém umřou." I ona sama to cítila. Cítila to prostřednictvím lodě. Popravují je. Jednoho po druhém. Jeden z plamínků vedle nich zhasl. Tři z osmi zajatých jsou mrtví -i když nevěděla, kteří. "Je jen jedna možnost, jak je zachránit," pokračovala. "Když se proNěkterá
měníš."
"Proměníš,"
opakoval Vzorek za loď. za to se tví lidi možná zachrání před těmi zlými lidmi, kteří je zabíjejí," šeptala Šalán. "Není to jisté, ale budou mít šanci uplavat. Nebo "Výměnou
111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296044
něco udělat. Proměň
se.
Je to poslední služba, kterou jim nim."
můžeš
prokázat, Vánku.
Kvůli
Ticho. "Já... " Další světélko zhaslo. "Proměním se." Stalo se to během jedné hektické vteřiny. Šalán ztratila všechnu Záři . Slyšela vzdálený praskot z fyzického světa, jak vyčerpala tolik Záře z kamenů, že se málem rozpadly. Stínomar zmizel. Šalán byla opět v Jasnině kajutě. Podlaha, stěny i strop splynuly s vodou. Šalán to stáhlo do ledové hlubiny. Házela sebou ve vodě. Šaty ji omezovaly v pohybu. Všechny předměty kolem ní, ty obyčejné artefakty lidského života, se potopily. Horečně tápala po hladině. Původně měla jakousi představu, jak vypluje nahoru a pomůže rozvázat spoutanou posádku. Místo toho však sama zoufale hledala cestu k hladině. Jako by tma kolem ní ožila, jako by ji zahalila a také spoutala. Táhlo ji to stále hlouběji.
112
Ukázka elektronické knihy