zlomenou, apatickou – a proto spíše nezajímavou – masovou konzumní společnost. Společnost navýsost konformních chatařů a chalupářů. Mimo ni stojí „duchovní lidé“, k nimž se přidávají mj. i někteří bývalí reformní komunističtí intelektuálové a další lidé s odvahou „žít v pravdě“. Ti formují disent. Pomyslný trojúhelník uzavírá husákovská Strana a její – totalitní – represivní aparát. Násilí a útlak jsou důležitými prvky fungování komunistického režimu. Morální sílu disentu se však takto nedaří zlomit a ten zůstává dějinotvornou silou. I když snad přímo nepřivodil pád režimu, zůstává disentu přinejmenším sub specie aeternitatis zásluha na politické změně roku 1989. Čas na změnu nazrál, když se obnažila slabost sovětského impéria (když, jak někteří rádi říkají, Reagan Sověty „uzbrojil“). Chceme-li pochopit tuto naši celkem nedávnou minulost, musíme v ní hledat hodnotové ponaučení a zaměřit se na jeho nositele. Naopak zaměření se na normalizační „každodennost“ implikuje relativizaci, kterou je třeba odmítnout již jaksi preventivně. Vždyť v každém režimu lidé žijí své obyčejné životy. Zdůrazňování tohoto aspektu je v lepším případě triviální, v horším případě je součástí argumentačního klamu, který pojmovým aparátem sociálních věd neutralizuje morální kategorie, na kterých je třeba trvat, a ústí v nepřímou obhajobu dobových poměrů a sociálních opor tehdejšího režimu.17 Druhý narativ je „(post)revizionistický“, zaměřený na „většinovou“ společnost a její každodennost. Po sovětské intervenci a souvisejících společenských otřesech (vč. personálních „čistek“ v KSČ či v odpovědných funkcích na pracovištích) šlo více než o cokoli jiného o to společnost uklidnit („konsolidovat“). Normalizačnímu vedení v čele s Husákem se zpočátku dařilo zvyšovat životní úroveň společnosti (bytová výstavba, podpora spotřeby).18 Ideologii in concreto již věřil jen málokdo, ale byla svého druhu svébytným „jazykem“, který byl téměř všudypřítomný. Ideologie (coby autoritativní diskurz) i v pozdně normalizační společnosti (v zásadě do doby „přestavby“) úspěšně plnila jistou zastřešující, stabilizační funkci (různé skupiny si do ní mohly projektovat různé obsahy a využívat ji), takže i proto měl socialismus (in abstracto) jistou
17 Srv. Petr Placák: Pullmanův Pán much aneb Historie a svět dětí. Paměť a dějiny 1 (2013), s. 123–128. 18 Ke slábnoucí schopnosti pozdního socialistického režimu zabezpečovat další růst blahobytu občanů a vycházet vstříc dalším i nemateriálním tužbám a požadavkům občanů viz Jakub Rákosník – Matěj Spurný – Jiří Štaif: Milníky moderních českých dějin: Krize konsensu a legitimity v letech 1848–1989. Praha: Argo 2018, s. 251–296.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296039