98
4. Člověk a rituál
časně svou nezaměnitelnou identitu, vycházející z paradoxu velikonočních událostí. Vztahuje se k tomu, co lze vnímat jako určitý průlom do oblasti lidmi utvářeného světa. Svědectví o Bohu, který vstupuje do porušeného světa ve svém Synu a otevírá člověku cestu k novému stvoření, přináší relativizaci kultury, jakkoli je ono samo rovněž odkázáno na kulturní zprostředkování. Tak vzniká určité napětí mezi antropologickou a teologickou dimenzí rituálů, mezi obecně lidskou daností rituální komunikace smyslu a konkrétním poselstvím evangelia o Božím milostivém příklonu k hříšnému člověku, jemuž je v Kristu otevřena cesta k pravému lidství. Mezi teology, kteří vycházejí z obecně lidských základů křesťanských rituálů, je liturgie pojímána jako vrchol transcendentní orientace rituálů vůbec. Přístupy, které vycházejí spíše z biblického zakotvení křesťanských rituálů, kritičtěji vnímají napětí mezi skutečností porušeného stvoření a zaslíbením stvoření nového.44 Existují ovšem i pokusy obojí kombinovat. Ty na jedné straně zohledňují obecně lidské předpoklady, ritualitu člověka a jeho zkušenosti s vlastní ohraničeností, na druhé straně otvírají pohled na lidskou situaci z perspektivy evangelia.45 V křesťanských rituálech je pak vnímána jakási ruptura, zlom, proluka mezi obecně lidskou daností rituality na jedné straně a konkrétním poselstvím evangelia o Božím zachraňujícím příklonu k člověku a ke světu. Tato ruptura je překlenována vytrvalým úsilím o vzájemné vztahování jednoho k druhému.
SLOVO A RITUÁL Slova jsou od počátku podstatnou součástí křesťanských obřadů, jak ukazují zprávy ze Skutků apoštolských: „Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni […] Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,41n). Přesněji bychom měli hovořit o řeči než o slovech, neboť slova v liturgii získávají svůj význam v kontextu vět, hymnů, modliteb, celého obřadu a shromáždění.46 Některé prvky v bohoslužbě mají pouze podobu řeči (žalmy, biblická čtení, kázání), jiné podobu symbolických úkonů, další jsou kombinací obojího (křest, večeře Páně). Slova jsou však nedílnou součástí každé křesťanské bohoslužby. Pomocí řeči lidé v bohoslužbě vyjadřují svůj vztah k Bohu jako kající hříšníci (Confiteor), prosí o smilování (Kyrie), radují se z odpuštění (Gloria).
44 Blíže viz Filipi: Pozvání k oslavě, s. 37–44. 45 Tak postupuje např. Graham Hughes: Worship as Meaning, Cambridge: Cambridge University Press 2003. 46 Gail Ramshaw: Liturgical Language as a Speech, in: G. Ramshaw: Christ in Sacred Speech. The Meaning of Liturgical Language, Philadelphia: Fortress Press 1986, s. 1.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296036