tedy cechů a později živností. Teprve od roku 1881 začala agenda profesního vzdělávání spadat do kompetence ministerstva kultu a vyučování. Jako tento typ školství bylo chápáno takové školství, které zprostředkovávalo vzdělání vedoucí k povolání, zejména po uplynutí školní docházky či školní povinnosti.501 V rámci daného vymezení však panovala značná různorodost, jelikož minimálně v průběhu první poloviny 19. století neexistovala žádná koncepce, jež by toto vzdělání nějakým způsobem systematizovala, unifikovala či specifikovala. Obecně tak můžeme v první polovině 19. století sledovat pouze určité směry vedoucí ke vzdělávání rolníků či živnostníků. Teprve od druhé poloviny století docházelo k širšímu zájmu o odborné vzdělávání, a to zejména pod vlivem průmyslového pokroku, kdy se začínají objevovat nejen nové typy škol, ale dochází také k jejich zkvalitnění a rozšíření. Až po roce 1881 ale můžeme hovořit o systematickém odborném vzdělávání, které bylo centrálně řízeno ministerstvem kultu a vyučování a částečně také ministerstvem obchodu. V první polovině 19. století tedy můžeme v rámci počátků odborného školství zaznamenat spíše ojedinělé pokusy v oblasti hospodářského a řemeslnického odvětví. Tyto první pokusy však byly odkázány zejména na soukromou iniciativu, a často se tak potýkaly s hmotnou nouzí, nedostatkem či spíše absencí odborného učiva, učebnic či odborně vzdělaných učitelů. Z předchozího století přetrvával v českých zemích odkaz Kindermannových industriálních škol a taktéž opakovacích nedělních hodin při elementárních školách, o nichž již byla zmínka výše. Státem tedy byly uskutečněny určité pokusy o zkvalitnění učňovské přípravy, nicméně efekt opakovacích škol nebyl příliš valný. Jejich význam spočíval zejména v povinné učňovské návštěvě (pokud učeň nenavštěvoval jiný typ školy), bez jejího absolvování nemohl dostat výuční list neboli „za vyučenou“. Nízká úroveň těchto škol sice neznamenala přílišné povznesení vzdělanosti, přesto přetrvaly až do roku 1869. Mnohem významněji obohatily odborné vzdělávání tzv. školy reálné, jež měly být od roku 1805 zřizovány pouze v zemských městech jako školy pro vyšší průmysl, obchod a hospodářství.502 Nicméně jejich počet nebyl velký, a tudíž nemohl uspokojit celkovou potřebu. Později měly být připojeny k technickým ústavům, jako tomu bylo i v Praze, kde vznikla v roce 1833 jediná reálka v českých zemích do počátku 40. let.503 Po roce 1848 se reálky začaly pozvolna proměňovat v ústavy všeobecné, s přihlédnutím k matematicko-přírodním předmětům. Výuka zde byla rozdělena po třech letech na tzv. nižší a vyšší školu reálnou.504 Jejich průmyslový ráz byl ukončen až vydáním nových organizačních statut v roce 1867. Odborná příprava učňů byla tedy dále v rukou cechů, měst či vrchností. Významný vliv měla zejména Jednota ku povznesení průmyslu v Čechách, založená v roce 1833, díky níž 501 502 503 504
KLIKA, Josef (ed.). Stručný slovník paedagogický, díl IV. Praha: Odbor literárně-paedagogický při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách, 1897, s. 1103. ŠAFRÁNEK, Jan. Vývoj a soustava školství v království Českém od roku 1769–1895. Praha: F. Kytka, 1897, s. 47. TAMTÉŽ. ŠAFRÁNEK, Jan. Školství obecné a měšťanské. In KAFKA, Josef (ed.). Sto let práce. Zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze 1891, III. díl. Praha: J. Otta, 1895, s. 540.
——— 98 —————————————————
Vychova_divek_osvit_2c.indd 98
21.02.2021 8:13:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295969