Vyjmenoval jsem všechna jména, na která jsem si vzpomněl, čím víc jich bylo, tím líp. Můj protějšek nervózně poťukával do stolu tužkou a snažil se přehlušit psací stroj. Narůstala v něm zlost, každou další otázku už nepoložil v klidu, ale křičel. Ptal se pořád na to, co jsem mu předevčírem řekl. Nenechal jsem se vyvést z míry, stala se ze mě ohraná deska, opakoval jsem všechno stejně, a tak budu mluvit i další dny a přivádět ho k nekontrolovatelnému vzteku. Moje vyplašené odpovědi neuhnuly ani o kousek, nemohl jsem je změnit a se znepokojením jsem sledoval, jak to v něm kypí, narůstá, a jak se potlačovaná zlost dere na povrch. Už nebylo možné ji v sobě překonat a jako Papinův hrnec i on z přetlaku vybouchl. Obličej nabyl fialového odstínu, možná to zkreslilo špatné světlo, které bylo i tady nějakým způsobem tlumené, nebo se mu tak zvýšil tlak, najednou se nadechl a zařval jako divoký tur. Škubl jsem sebou nejen já, ale i zapisovatel, ruce mu zakomíhaly a ve stroji se zaseklo hned několik písmenek najednou. Chvíli je od sebe odděloval, ale stejně nebylo co psát, neartikulovaný řev se valil místností a na moji hlavu dopadala stejná věta. „Zavřeme tě, až zčernáš!“ Na závěr výstupu bouchl do stolu, což rozdrnčelo okenní tabulky. Soustředil jsem se na pohyb jeho rukou, obličej i na krůpěje potu, které se objevily na jeho čele. I na dálku jsem cítil, jak páchne. Byla to jen moje vsugerovaná představa, stál v křečovitém postoji ode mě tak daleko, že jsem nemohl zachytit žádný čichový vjem. Stal se ze mě válečník, kterého nastrčili do první řady, ale nedovolili mu bojovat. Tělo se mi instinktivně schoulilo, čekal jsem, že na mě můj protějšek
97
Jachymov sazba.indd 97
16.07.2021 16:10:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295787