CLARE CONNELLYOVÁ
Malik škubl hlavou dozadu. „Omlouvám se, pane, nechtěl jsem se vás dotknout. Celý život chráním vaše zájmy…“ „Moje zájmy jsou nyní její zájmy.“ Malik neodpověděl. „Zorganizujete ples. Pozvete členy parlamentu a zahraniční diplomaty. Je načase, aby se lidé Haletu seznámili s mou ženou.“ Malik kývl hlavou, ale čišela z něj skepse. „Čeká mé dítě.“ Sárík odsunul židli a přešel k otevřeným dveřím na balkon. Cítil, jak ho zaplavuje lítost. „Kéž by ta svatba nebyla nutná,“ povzdechl si, když si vzpomněl na den, kdy ji musel přinutit, aby si ho vzala. „Teď je mou ženou. Nic jiného teď nemá cenu řešit.“ Byl to další horký den. Daisy stála na balkoně, který se táhl po celé straně paláce, zadívaná do pouště a jasné modři oblohy nad ní, když její pozornost upoutaly vzrušené hlasy. Obrátila se po zvuku přesně ve chvíli, kdy se otevřely vedlejší dveře a na balkon vyšel Sárík a tvářil se jako čert. Daisy ztuhla na místě a hltala ho očima. Rozum jí nařizoval, aby vypadla, a rozbouřená krev, aby zůstala stát. Už to byly tři týdny, co ho naposledy viděla. Byla mu vděčná, že dodržel svůj slib, ale zároveň byla osamělá a ustaraná. Ne že by mu to někdy dala najevo. Sárík vypadal stejně překvapený, že ji vidí, jako byla ona. Ztěžka se nadechl, bylo zjevné, že má mizernou náladu. Ale proč? Dívali se na sebe, dokud to ticho nezačalo být nesnesitelné. Pod Sáríkovým pohledem se jí stáhl podbřišek touhou, cítila, jak jí bradavky napínají tenkou krajku podprsenky – ale ona se nehodlala poddávat tělesnému chtíči. Nad hlavou jí proletěl pták s dlouhými křídly a upoutal Daisyinu pozornost. Sledovala, jak zamířil 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295670
Z MANHATTANU NA KONEC SVĚTA
nad poušť, kde párkrát zakroužil a vrhl se dolů v kontrolovaném volném pádu. Když se vrátila pohledem k Sáríkovi, stál nehnutě na místě a zamračeně na ni zíral, jako by si myslel, že když na ni bude zírat dostatečně dlouho, podaří se mu ji pochopit. Jenže ona nestála o to, aby ji chápal. Polkla. „Omluv mě,“ pronesla tiše a otočila se a zamířila do chladivého prostoru velkého salonu. Věděla, že jeho pokoje jsou hned vedle, ale neuvědomila si, že mají společný balkon. Chodívala tam často, zejména večer, kdy pominulo denní horko a ona zabalená v dece tiše sedávala pod temnou oblohou posetou třpytivými hvězdami. „Daisy.“ V hlase měl jasný rozkaz. Ignorovala ho. „Daisy.“ Zatraceně. Teď zazněl přímo za ní. Zastavila se a obrátila a ta neskutečná přitažlivost ji zasáhla plnou silou. Ale na tom nesejde, podruhé už jí nepodlehne. „Ano, pane?“ Sárík zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Sáríku.“ „Ano, Sáríku?“ Mlčky se na ni díval, jako by vůbec neměl v úmyslu promluvit. Pak mu oči sklouzly k jejímu břichu a Daisy pocítila bodnutí viny. Čeká jeho dítě, není divu, že ho zajímá, jak se jim daří. „Jsem v pořádku a dítě také. Před dvěma týdny jsem byla na ultrazvuku.“ „Já vím.“ „Vážně?“ A pak mu cukl koutek úst v náznaku úsměvu. „To sis myslela, že se nebudu zajímat o péči o naše dítě?“ Naše dítě. S ní to nemá nic společného. „A jak se cítíš?“ „To v hlášení nebylo?“ „Jen základní zdravotní informace,“ pokrčil rameny. „A na čem jiném by mělo záležet?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295670
CLARE CONNELLYOVÁ
Sárík svraštil obočí. „Jsi šťastná?“ Daisy nedokázala potlačit ironický smích. „Šťastná?“ „Zahra říká, že si na zdejší denní rutinu rychle zvykáš.“ Daisy ignorovala pocit zrady. Všichni tady v paláci podávali hlášení Sáríkovi. Nemělo by ji překvapovat, že její osobní asistentka, kterou už začala považovat za kamarádku, to dělá taky. „Celý den se o mě někdo stará. Myslím, že s tím by měl problém jen málokdo.“ Přesto byla v jejím hlase zřetelná frustrace. „Ale ty ano,“ namítl Sárík. „Tobě se to nelíbí.“ Daisy se ušklíbla. „Radši se starám já o někoho, než aby se někdo staral o mě. Já nic takového nepotřebuju,“ zvedla ruku směrem ke složitému účesu, do kterého měla spletené vlasy. „Nejsem na to zvyklá.“ „Zvykneš si.“ Daisy se na něj vzpurně podívala. „Musím?“ „Ano,“ kývl krátce Sárík a pak trochu zjemnil tón. „Četla jsi ty noviny?“ Daisy pomyšlení na ty lži zabolelo. Odvrátila obličej, neschopná se mu podívat do očí. Některé ty články byly opravdu příšerné. „Přemýšlíš, co z toho je pravda?“ Sárík pronesl něco ve svém jazyce, a soudě podle intonace to nejspíš byla nepěkná nadávka. „Ptám se, jak to snášíš, se mnou to nemá co dělat.“ „Tobě nevadí, že jsem se vyspala s celou rockovou kapelou?“ „Mě nic z těch blábolů nezajímá.“ Jenže něco v jeho očích naznačovalo, že to není pravda. Nebyl k ní zcela upřímný, a to se jí nelíbilo. Možná ty titulky četl a říkal si, že by na tom něco mohlo být, i na tom, že běžně spala s klienty hotelu. Po tom všem, čím musela projít s Maxem, si nedělala o opačném pohlaví žádné iluze. Byla to vlastně ironie – vždyť byla o svatební noci 100 Ukázka elektronické knihy