JENNIE LUCASOVÁ
„A potom přijedu na návštěvu,“ pronesla Odette. „Abych pozdravila svého praprasynovce.“ „Proč nepřijedeš teď? Alex by pro tebe poslal letadlo…“ „Opravdu?“ odpověděla Odette příkře. „Ale omelety by neudělal a restauraci by asi tak nevedl, že? Nemůžu odjet uprostřed turistické sezony.“ „Prosím, tetičko,“ žadonila Rosalie. „Potřebuju tě tu.“ Odette se odmlčela. Potom řekla mírnějším hlasem: „Jsi si tou svatbou jistá?“ „Samozřejmě.“ Rosalie se snažila, aby to znělo přesvědčivě. „Tak tedy hodně zdaru, ma petite. Uvidíme se v září.“ Během uplynulých týdnů vyřídili s Alexem všechny potřebné formality, včetně podepsání předmanželské smlouvy. Rosalie neustále napůl očekávala, že jejich svatbu něco překazí, nebo že si to Alex rozmyslí. Ale nic takového se nestalo. S Alexem si připadala šťastná, toužila po něm celým tělem i duší. Minulý týden ji vzal do sklárny v Muranu. Dívala se, jak se v prstech zručného skláře beztvará hmota mění v křehkou skleněnou nádobu. Ale místo, aby věnovala pozornost umělecké tvorbě, dokázala vnímat jen Alexovu blízkost. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby ji Alex tvaroval stejně jako sklář své dílo – dotýkal se jí na ňadrech, na bocích, na stehnech… Při té myšlence se zachvěla. Jen když se ocitla sama, přepadla ji nejistota, protože si vybavila Alexova upřímná slova. Naše manželství nebude jako z pohádky. Rosalie si v duchu stále dokola opakovala, že už není dítě, které věří na pohádky. Přesto stále myslela na své rodiče, jak moc jeden druhého milovali. Otec 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295666