JENNIE LUCASOVÁ
„A potom přijedu na návštěvu,“ pronesla Odette. „Abych pozdravila svého praprasynovce.“ „Proč nepřijedeš teď? Alex by pro tebe poslal letadlo…“ „Opravdu?“ odpověděla Odette příkře. „Ale omelety by neudělal a restauraci by asi tak nevedl, že? Nemůžu odjet uprostřed turistické sezony.“ „Prosím, tetičko,“ žadonila Rosalie. „Potřebuju tě tu.“ Odette se odmlčela. Potom řekla mírnějším hlasem: „Jsi si tou svatbou jistá?“ „Samozřejmě.“ Rosalie se snažila, aby to znělo přesvědčivě. „Tak tedy hodně zdaru, ma petite. Uvidíme se v září.“ Během uplynulých týdnů vyřídili s Alexem všechny potřebné formality, včetně podepsání předmanželské smlouvy. Rosalie neustále napůl očekávala, že jejich svatbu něco překazí, nebo že si to Alex rozmyslí. Ale nic takového se nestalo. S Alexem si připadala šťastná, toužila po něm celým tělem i duší. Minulý týden ji vzal do sklárny v Muranu. Dívala se, jak se v prstech zručného skláře beztvará hmota mění v křehkou skleněnou nádobu. Ale místo, aby věnovala pozornost umělecké tvorbě, dokázala vnímat jen Alexovu blízkost. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby ji Alex tvaroval stejně jako sklář své dílo – dotýkal se jí na ňadrech, na bocích, na stehnech… Při té myšlence se zachvěla. Jen když se ocitla sama, přepadla ji nejistota, protože si vybavila Alexova upřímná slova. Naše manželství nebude jako z pohádky. Rosalie si v duchu stále dokola opakovala, že už není dítě, které věří na pohádky. Přesto stále myslela na své rodiče, jak moc jeden druhého milovali. Otec 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295666
ZROZENÁ Z PLAMENŮ
každé ráno, ještě než odjel s traktorem, zapnul kávovar, takže když máma vstala, čekala na ni čerstvá káva. Ona mu na oplátku připravovala jeho oblíbená jídla. A každý den po večeři spolu umývali nádobí a přitom tančili na Binga Crosbyho a Nata „Kinga“ Colea. Jejich nejoblíbenější písničkou však byla La vie en rose. Otec ji zpíval anglicky, matka francouzsky. Tančili na prošlapaném linoleu a pevně se k sobě tiskli. Někdy k sobě přitiskli i Rosalii a utvořili láskyplný rodinný kruh. Zabolelo ji u srdce. Nedělá teď největší chybu svého života? Na dveře ložnice někdo zaklepal. „Cara?“ Byl to Alex, který právě otevíral dveře. „Jsi připravená?“ Byla? Srdce jí divoce bušilo. Ano, dělám správnou věc, přesvědčovala samu sebe. Budou z nich dobří partneři a společně vytvoří svému dítěti milující domov. Bylo by sobecké čekat na pravou lásku a riskovat budoucnost svého dítěte. Stejně už na takovou lásku nevěřila. Zhluboka se nadechla. „Ano. Pojď dál,“ vyzvala jej a otočila se od zrcadla. V ranním světle, pronikajícím dovnitř velkými okny, Rosaliin závoj zlatě zářil. Alex zatlačil na dveře. Při pohledu na Rosalii ve svatebních šatech se mu zatajil dech. „Rosalie.“ Její nastávající manžel byl tak nesnesitelně hezký. Pod elegantním smokingem se ukrývalo svalnaté, divoké tělo. Avšak z tváře mu pro jednou zmizel jeho typický cynický úšklebek. Odkašlal si a přistoupil k ní. V ruce držel plochou sametovou krabičku. Otevřel ji a podal ji Rosalii. „Pro tebe.“ Rosalie údivem pootevřela rty. Byla to nádherná diamantová čelenka. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295666
JENNIE LUCASOVÁ
„Dědí se v naší rodině z generace na generaci.“ Odložil sametovou krabičku a jemně vetkl čelenku Rosalii do tmavých vlasů skrytých pod průhledným závojem. Poodstoupil a vřele se na ni zadíval. „Teď patří tobě.“ Šokovaná Rosalie se znovu podívala do zrcadla. Skoro se nepoznávala. Rty zvýrazněné jasně červenou rtěnkou a vlasy se v kontrastu s čistě bílými šaty zdály být téměř černé. Vypadala jako princezna. Třesoucí se rukou se dotkla čelenky. Třpytivé kameny byly na dotek chladné. „Ale co když – co když ji ztratím?“ „Teď prostě patří tobě.“ Naklonil se k ní a zašeptal zdrsnělým hlasem: „Nemůžu se dočkat, až se staneš mou ženou.“ Rychle si čelenku přichytila několika vlásenkami. Bodaly ji do kůže a čelenka ji bolestivě tlačila na spáncích. Srdce jí bušilo strachem z toho, co ji čeká. Diamanty. Ale žádná láska. Do smrti jí žádný muž neřekne, že ji miluje. Jenomže je něco špatného na tom, že jejich syn bude mít oba rodiče a bezpečný domov… navždy? Je něco špatného na tom, že odteď už navždy bude Rosalie spát v Alexově posteli? „Cara?“ Alex k ní natáhl ruku. Pohledem zachytila starožitné manžetové knoflíčky s vyraženým rodovým erbem. Toužila, aby se jí těmi velkými smyslnými dlaněmi dotýkal po celém těle. Každý jeho polibek v ní rozpoutal ohnivý žár. Musí se za něj provdat. Musí. Zvedla kytici červených růží a zlehka se ho chytila za předloktí. Jemně ji políbil na spánek a vedl ji dolů. Palác opustili zadní východem. Očekávala, že je tam bude čekat člun, ale místo toho… „Gondola?“ vydechla. Rozpačitě se usmál. „Člun odjel před dvaceti 100 Ukázka elektronické knihy