praktických faktů, a kdyby neměla v rukou hůlky, dala by si pro zdůraznění ruce v bok. „Děláš si legraci? Je tu přes sto čtyři kilometry sjezdovek. Rozhodně osud.“ Zasmála se té jeho neústupné logice. „Jistě, Luku. No, rozhodně to bude osud, pokud se mi podaří dostat se dolů ke stanici lanovky.“ „Jedeš pak nahoru, nebo dolů?“ „Nahoru, nebo se o to aspoň chci pokusit.“ Zahleděla se na vrchol hory. Před sluníčkem musela přivřít oči. „To určitě udělej. Musíš popadnout příležitost za pačesy. Život je moc krátký na to, abychom se litovali. A můžu odpřisáhnout, že pokud nahoru nepojedeš a neuvidíš ten výhled, nikdy nezjistíš, o co jsi přišla. Stála bys o společnost? Dolů ke stanici je to pohodová jízda.“ „Jasně.“ Nemohla si pomoct, aby se na něj také neusmála, a oči jí nevysvětlitelně zářily. Jako by v jeho přítomnosti žil její obličej vlastním životem a odrážel jiskřivý pocit jako na horské dráze, přestože věděla, že to není muž pro ni. „Super.“ Hodil snowboard na sníh a jednou nohou ho nasměroval ze svahu. „Dámy mají přednost.“ Rozjařeně vyrazila a dovolila tomu báječnému pocitu svobody a rychlosti, aby ji nesl, a nechala tělo intuitivně pracovat. Na lyžích už se cítila mnohem jistěji a měla dojem, že to má pod kontrolou. Ovšem ne natolik, aby se ohlížela přes rameno. Luke byl někde za ní. Skoro ji překvapilo, že už za chvilku projížděla pod dvojicí lan a o kus níž v údolí uviděla velkou hranatou gondolu lanovky, jak se ošidně houpe ve výšce. Když zastavila kousek od stanice, Luke ji hned dohonil. „To bylo snazší, než jsem čekala,“ řekla, sundala si helmu a brýle a pak se společně postavili do fronty. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295660
„Byla to modrá sjezdovka. A ty dost pěkně…“ Záměrně se odmlčel, v očích mu jen hrálo, a pak teprve dodal: „… lyžuješ, zdá se mi.“ Nad tou otřepanou frází musela protočit oči. „To říkáš určitě každé.“ „Každé ne,“ odpověděl a naklonil hlavu, jako by o tom vážně přemýšlel. „Já jsem ale myslela, že bylo snazší dostat se sem podle mapy, než jsem čekala. Ukazatele jsou poměrně jasně vidět. Bála jsem se, že se ztratím.“ „Vždycky si říkám, že dokud jsou okolo mě další lidi, tak se neztratím. Nebo aspoň ne při takových podmínkách. A kdyby ses přece jen ztratila, zamiř vždycky dolů.“ „V takový den je těžké uvěřit, že tu někdy slunce nesvítí.“ „A odkud myslíš, že se vzalo všechno to bílé okolo?“ „Já vím, ale…“ Mina pokrčila rameny a zadívala se na světle modré nebe. Ani jeden mráček v dohledu. Společně nastoupili do lanovky, která klapla, strojově zavrčela a pak se s lehkostí vznesla a vyhoupla ze stanice. Když se kývavě odlepila od země, působilo to jako skok do neznáma. Mině se zhoupl žaludek, až se raději pevně chytila tyče před sebou. Luke bez jediného slova položil ruku na její a povzbudivě ji stiskl. Byla za to opravdu vděčná. Přestože jeli plynule vzhůru, z toho neskutečného výhledu se jí motala hlava. Všechno to zdůrazňovalo, jak vysoko jsou, a i když jí výšky většinou nijak nevadily, zaplavil ji pocit nepatrnosti před tou ohromující silou přírody a připadala si najednou maličko zranitelně. Hluboko pod sebou viděla vesnici, která jí připomněla model, k němuž ji strýček jednou vzal. Z téhle dálky vypadaly nepravidelně rozmístěné domky, jako by si je člověk mohl strčit do kapsy. Temná stužka řeky se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295660
klikatila bílým sněhem a celým rozložitým údolím pochodovaly nekonečné řady stromů. „Ta vesnice vypadá tak maličká. Divné. Když je člověk na zemi, úplně ztratí pojem o tom, jak vysoko vlastně je.“ „Jedeme skoro do tří tisíc metrů,“ řekl Luke. „To mi nic neříká,“ řekla Mina omluvně. „Jen to zní jako velká výška.“ „Everest je přes osm tisíc metrů. Na světě je jen čtrnáct hor, které tuhle výšku přesahují.“ „O. k., to tomu dodalo jistý rámec.“ „Počkej, až budeme nahoře. Za tohohle počasí je to vážně velkolepé. Uvidíš většinu z Aletschského ledovce, ten je ve Švýcarsku nejdelší.“ „Kde ses tohle všechno naučil?“ Luke s ušklíbnutím zvedl mapu. „Většinu z toho píšou tady vzadu.“ „Podvodníku, myslela jsem, že jsi nějaký supermozek.“ „A o horách něco vím.“ „No, tak těch je tady opravdu požehnaně.“ „Až se dostaneme nahoru, uvidíš Matterhorn, Eiger a Jungfrau.“ „Jen když člověk ví, na co se dívá. Mám kliku, že mám k ruce šikovného horského průvodce.“ „To by tě ale taky mohlo něco stát.“ V očích měl už zase ty ďábelské jiskřičky. „Žádná další čokoláda,“ prohlásila s hraným kňouráním. Luke stáhl rty, aby to rychle zvážil, přimhouřil hloubavě oči a pak s rozzářeným úsměvem řekl: „A co takhle pusa?“ Mina se na něj velmi káravě zadívala, přestože jí v břiše zřejmě náhle vyrostla armáda žabiček, které vzrušením skákaly jako šílené a vykřikovaly ano, ano, ano. Při vzpomínce na ten jejich jediný, 99
Ukázka elektronické knihy