zelenaly bujnou trávou, protkanou jemnými kvítky koukole a blatouchu bahenního. Nad vrcholky Blackmire Ridge se začínala honit mračna, ale jakmile dojeli na silnici, otevřelo se před nimi jasné nebe a Jack si nasadil kšiltovku Yankees, kterou mu Matt přivezl z Ameriky, aby si před slunečními paprsky trochu zastínil oči. Zpočátku se zdálo, že ten den se bude cestovat příjemně, jenže léto bylo v plném proudu a většina dětí nebyla ve škole. Na silnicích panoval čilý ruch. Před Riponem a pak těsně před Wetherby se dost zdrželi. Když se prodrali ze zácpy, Jack se rozhodl, že zastaví u pumpy a dá si přestávku. Zaparkoval s jejich starým freelanderem na klidném místě a natáhl se pro chladicí tašku, do které jim Dora sbalila oběd. Pootevřeli dveře, aby dovnitř profukovalo, nalili si čaj z termosky a pustili se do sendvičů okořeněných benzinovými výpary a hlukem rychlého provozu v pozadí. Jackův byl s hovězím z konzervy a nakládanými okurkami, Dořin se sýrem a salátem. Dora snědla jen polovinu a zbytek zas zabalila do ubrousku. „Moc jsi toho nesnědla,“ poznamenal Jack. „Chceš radši můj?“ „Nemám hlad,“ odpověděla Dora. „Je příšerné vedro.“ Pak dlouho pozorovala dálnici, po níž se hnala auta a kamiony. „Co když nás nebude chtít vidět?“ Jack se zrovna chystal na další sousto, teď ale vzhlédl od sendviče. „Jak to myslíš?“ „Evan. Podle toho, jak je podle Matta zamlklý, si říkám, jestli je vůbec správné, že se k nim ženeme.“ S tím se na něj zadívala. Jack viděl, že za sklíčky brýlí se jí v očích lesknou slzy. „Neudělali jsme přece nic, abychom mu pomohli. Vůbec nic. Celou tu dobu, co byl s tím člověkem, ať už to byl kdokoli, jsme 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295554
se ho nevydali hledat. Proč jsme prostě nezamkli farmu, neskočili do tohohle auta a nestrávili veškerý čas pátráním po něm? Co když se nás na to zeptá, Jacku? Co mu na to řekneme? Až teď, když už je zpátky doma, se tam objevíme. Budeme čekat, že je to pořád náš Evan, samý úsměv, jako by se snad vrátil ze skautského tábora nebo tak. Ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby neměl sebemenší radost, že nás vidí. A jestli to tak bude, zlomí mi to srdce.“ Jack odložil sendvič na palubní desku a vzal ji za ruku. „Nebudu ti lhát. To samý napadlo i mě. Upřímně, nemůžeme čekat, že zůstal takovej, jakýho si ho pamatujeme. Musel se změnit, a mrzí mě, že to říkám, ale určitě ne k lepšímu. Nemyslíš si snad, že mu pomůže vědět, že jeho starej děda a babička ho mají pořád stejně rádi? Myslíš, že by bylo lepší nikam nejezdit pro případ, že se na nás nebude usmívat? Po tom všem, čím si prošel, bych řekl, že ty i já se snad dokážeme srovnat s tím, že nebude zrovna sluníčko. My dva jsme snad z jinýho těsta, paní Ferrersová, ne?“ Dora přikývla, vytáhla kapesník vyšívaný petrklíči a vysmrkala se. „Máš pravdu,“ řekla pak. „Samozřejmě že máš pravdu. Nikam nejezdit by bylo daleko horší než tam jet. Tak to pojď sbalit, ať můžeme zase vyrazit.“ Celý zbytek jízdy na jih Dora mlčela. Jack ji nechal. V Peterborough se zastavili na čaj a něco sladkého, a když se napojili na dálnici M25, pomalu se blížila odpolední špička. Doprava byla hustá a cesta se vlekla. Jackovi bylo vedro i v košili s krátkým rukávem. Byl čas vzít si prášky, jenže ty měl až vzadu v kufru. Když se dostali na sjezd k Mattovi, Dora podřimovala, zamračená i ve spánku. Už nějakou dobu u syna nebyli. Od předloňských Vánoc, ještě před Evanovým zmizením. Loňské svátky strávili 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295554
s Dorou sami, s pečeným kuřetem k obědu a láhví červeného. Bez stromečku, bez vánoční výzdoby, bez dárků. Město se mezitím změnilo. Ze silnice, po které k Mattovi vždycky jezdili, se stala jednosměrka. Dokud Jack nezahlédl Tesco, které si vybavoval, dokonce se pár minut bál, že se ztratili. Jemně do Dory šťouchl. „Probuď se, lásko,“ řekl. „Už jsme skoro tam.“ Dora se probrala, zkontrolovala se v zrcátku ve sluneční cloně, upravila si vlasy a na rty si nanesla rtěnku. Pak položila ruku na Jackovu dlaň svírající řadicí páku a stiskla mu ji. Zrovna zahýbali do Mattovy ulice. Dům se objevil přímo před nimi. „Připravená, paní Ferrersová?“ zeptal se Jack a Dora přikývla. „Zahrada vypadá dobře,“ řekl Jack, i když to nebyla pravda. Byl na ní sotva nedbale zastřižený trávník. Když zastavili na příjezdové cestě, Matt vyšel ven, aby je pozdravil. Jack si nevzpomínal, že by ho syn někdy dřív tak silně objal. Čišela z toho úleva. Bylo to objetí přeživšího, plné hlasitého podtextu: Díkybohu! Claire podle Dory nevypadala dobře, ačkoli se usmívala a políbila tchyni na tvář. Pak je zavedla do domu. „Vsadím se, že si určitě dáte čaj,“ řekla. „Nebo vychlazené pivo,“ dodal Matt. „To si dám já. Mám ti taky jedno donést, tati?“ „Časem, časem,“ odpověděl Jack. „Nejdřív nás čekají jiný věci.“ V kuchyni to vonělo po smažícím se česneku s rajčátky. Na lince stála otevřená láhev červeného, z níž už někdo jednu sklenku vypil. 102 Ukázka elektronické knihy