Rudá
si na jiného Špačka, učitele ze zdrávky, milého chlapa. Rozhodně bych teď byla radši s ním než s touhle zrůdou. Jak se jmenoval křestním jménem? Takový sympaťák. Daniel se k ní přibližoval opatrně. Byl si vědom převahy, ale šílenec byl zřejmě jen do jisté míry. Nehodlal riskovat. „Máš hlad?“ Nic. „Máš hlad?“ Přikývla. „Dole máš snídani, žádné debužírování to tedy není, ale něco jsem ve sklepě našel. V tvém požehnaném stavu bys měla jíst. Tělo spotřebuje hodně kalorií a neptá se, kdes je získala,“ rozesmál se. Zjevně něco nebo někoho citoval, ale Jenovéfa nevěděla, koho nebo co. A navíc jí to bylo jedno. „Půjdeme teď dolů a ty se budeš pořád chovat jako hodná holka. Tvoje nadání nefungujou, vím to, nikomu u mě nefunguje žádný to vaše prokletí. Nezkoušej žádný kraviny. Nejsem takovej dobrák, jak vypadám. Rozumíš?“ Nic. „Rozumíš, kurvo?!“ Kývnutí hlavou. Mizero!
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295251
Dalibor Vácha
„Budeš se mnou mluvit, jasný?! A pěkně uctivě, ty couro!“ nebyl naštvaný, usmíval se. Užíval si to. „Ano, pane.“ Málem se při těch dvou slovech pozvracela. „Vidíš, že to jde, jdeme dolů.“ * * * Byla ráda, že se najedla. Trvanlivé suchary a marmeláda, snědla všechno, co jí dal. Marmeláda byla mírně cítit zatuchlinou, ale nezdála se jí zkažená ani plesnivá. Suchary vypadaly jako domácí výroba, s marmeládou se docela daly jíst. K pití byla pouze voda, čerstvá, studená. Seděl v kuchyni u umakartového stolu naproti ní a sledoval ji. Rozhodla se, že se nenechá jeho pátravýma očima znervóznit. Jestli ho to štvalo, nedal nic najevo. „Děkuji za snídani,“ oprášila si drobečky z trička a pomalu vstala od stolu. „V kolikátém jsi měsíci? Není to na tobě skoro vidět, takže odhaduju tak druhej? Třetí?“ On si snad chce popovídat, jenom tak, jako kdyby se nic nestalo? „Důrazně bych ti, krávo, doporučoval, abys mi odpovídala,“ zachrčel.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295251
Rudá
Nahrbila se, vtáhla hlavu mezi ramena. Celá situace jí devastovala, potřebovala cestu ven, potřeboval být hybatelkou děje. Jenže zatím všechno okolo ní ovládal její věznitel. „Nechci se unavovat tím, že tě budu mlátit,“ pokračoval Daniel nyní již konverzačním tónem. „Ale pokud nebude zbytí, obětuju se,“ řekl a začal se zvedat ze židle. „Nevím to přesně,“ pípla. Styděla se za strach ve vlastním hlase, za to, že je nahrbená, že vtahuje hlavu mezi ramena jako vyděšená želva. Styděla se za slabost. Jenže žila s nadáním příliš dlouho, vlastně celý život, neuměla si představit… nedokázala… nevěděla… „Byla jsi s tím outěžkem u doktora?“ znovu dosedl zpátky. Outěžkem? Kde bere slovní zásobu? „Nebyla, teď je…“ „Jo, jasně, situace je těžká,“ natáhl se a namazal si na zbylý suchar trochu marmelády. Přepínání z jedné nálady nebo druhu chování do druhého Jenovéfa neřešila. To pro ni zatím nepředstavuje žádnou hrozbu. Asi. Nehodlala se vzdát. Sbírala v sobě sílu a současně trpělivost. Moc jsem si na ty berličky zvykla, byla jsem jako hrdinka z filmu, moc jistá sama sebou, úplnej Chuck Norris. Nedokázala jsem si před-
99
Ukázka elektronické knihy