Hugo přikývne. „No, tak on mi pomáhal s kapitolou o rybolovu na otevřeným moři. A takhle já jsem na něj tenkrát vlastně přišel, protože on Honza ty rybářský pobyty v Norsku nabízí. Normálně tam má někde od nějakýho Nora celoročně pronajatej barák se člunem a má stránky, přes který ten barák pronajímá Čechům s nějakým rabatem. A Honza mi kolikrát říkal: ‚Milane, kdykoli budeš chtít, dej vědět, a já to nějak zařídim.‘ Však ono se tý knížky taky prodalo hodně, a on z toho měl slušný peníze.“ „No dobře, tati, ale to asi nemyslel takhle ve tři v noci a ze dne na den.“ „Jak ty víš, jak to myslel?“ Hugo vidí, že je táta tak nastartovanej, že s ním bude těžká řeč. „Podívej, já stejně s tou nohou teď řídit nemůžu a ty taky řídit nemůžeš, protože jsi pil, tak se na to pojďme vyspat a ráno to probereme s mámou a uvidíme, co dál.“ „Ale já jsem nepil,“ trumfne Huga táta rozjásaně. „Jak nepil? Dyť jsem tě s Vaškem viděl.“ „To jsi viděl pít Vaška, ale ne mě. Protože já už pít nemůžu, proto taky kouřím.“ „Ty nemůžeš pít?“ „Pít můžu, ale nechutná mi to. Dyť jak myslíš, že jsem na to přišel? Nejdřív mi přestal chutnat tvrdej, a to já měl přitom vždycky vizoura rád. No, a když mi přestal chutnat, tak mě poprvý napadlo, že asi něco není úplně v pořádku, ale trochu jsem na to dlabal. To víš, člověk, jak už je starší, tak to ho tu dle píchne a támhle píchne, to kdybych měl hned se vším lítat k doktorovi, tak jsem tam furt. No, ale když mi pak přestal chutnat kozel, tak to už jsem věděl, že je zle.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294851